Současné mezinárodní prostředí

Současné mezinárodní prostředí 

Jak vypadá realita mezinárodních vztahů dnes? Lze říci, že se nacházíme ve fázi transformace mezinárodního uspořádání.

Po konci studené války následovalo opojná období euforie, kdy byla široká světová veřejnost včetně politických představitelů, a to hlavně na Západě, přesvědčena, že demokratizace, liberalizace trhů a globalizace jsou nezastavitelné trendy.

Proti těmto trendům se však zvedla významná globální opozice. Trend demokratizace se obrátil v roce 2005, a od té doby svoboda po světě podle indexu Freedom House vytrvale klesá.[20] Z obav o národních bezpečnost a kvůli porušování pravidel světového obchodu určitými aktéry postupně mnoho zemí přistupuje k větším omezením pro mezinárodní volný trh. Antiglobalizační síly jak v globálním Jihu, tak na Západě, pak rozbíjejí představu o globalizaci jako pozitivním trendu.

Zároveň upadá i relativní mocenská převaha Západu, obzvláště Spojených států amerických. Západ, zmítán vnitřními problémy, již často nezvládá plnit roli „globálního policisty“, čímž se otevírá prostor pro ostatní aktéry. Rostoucí vliv nezápadních mocností, obzvláště Číny a dalších států skupiny BRICS+ ( → kapitola 2), které často současné uspořádání postavené na mezinárodním právu ignorují nebo se ho snaží zničit, kombinovaný se znovuvypuknutím mnoha konfliktů a dopady pandemie a klimatických změn dává tušit, že svět, do kterého vstupujeme, bude méně bezpečný a předvídatelný, než kdy dříve.

Ve chvíli, kdy je spolupráce klíčová, abychom společně dokázali vyřešit změnu klimatu, eliminovat chudobu nebo dosáhnout míru, tak hrozí, že se svět propadne do dalšího mocenského soupeření. Studium mezinárodních vztahů nám v tuto chvíli může alespoň pomoci se v situaci zorientovat.

Revizionismus

Dle spokojenosti s mezinárodním uspořádáním rozlišujeme status quo státy a revizionistické státy. Nespokojenost můžeme sledovat v mnoha ohledech –  ať se jedná čistě o mocenské postavení nebo i mezinárodní právo, instituce apod.

Status quo státy jsou spokojené se současným stavem věcí na mezinárodní scéně (svou mocí, mezinárodními institucemi atd.) a pomáhají ho takový udržovat. Obvykle jsou to státy, které současný podobu mezinárodních vztahů spoluutvářely a ona tak odpovídá jejich představám, hodnotám a zájmům. Mezinárodní organizace, finanční instituce nebo mezinárodní právo – za tím vším stojí status quo státy. Protože podobu dnešních mezinárodních vztahů do velké míry určovaly USA a jejich spojenci v NATO, EU a Pacifiku, považujeme tyto státy za status quo státy. Česká republika je tedy také status quo státem.

Na zařazení USA mezi status quo státy není shoda, a to obzvláště kvůli jejich současnému vnitropolitickému vývoji. Protože se ale jedná o vedoucí mocnost současného světa, je těžké to posoudit.

Revizionistické státy pak chtějí změnit buď svou mocenskou pozici nebo fungování mezinárodních vztahů.

Mezi revizionistické státy dnes řadíme státy jako Ruskou federaci, Čínskou lidovou republiku, Korejskou lidově-demokratickou republiku nebo Írán. U těchto zemí lze najít příklady jak revizionismu vůči mocenské hierarchii, tak vůči institucím. Rusko agresí proti Ukrajině ukázalo, že chce obnovit své hranice z doby SSSR a že mezinárodní právo pro něj neznamená víc než cár papíru. Podobně se chová Čína, která například ignoruje rozsudek Stálého rozhodčího soudu v Haagu podle Úmluvy OSN o mořském právu, který rozhodl, že sporné území v Jihočínském moři přísluší Filipínám, a stále si ho nárokuje. Severní Korea ani Írán zase nerespektují dohody o nešíření jaderných zbraní, Írán se pak ještě snaží stát se regionálním hegemonem a Severní Korea podkopat vliv Západu a jeho regionálních spojenců. Tyto země také hrubě porušují lidská práva ( → kapitola 4). To vše z nich činí revizionisty.

Ne všechny revizionistické státy jsou samozřejmě ochotny něco opravdu udělat, aby se mezinárodní uspořádání změnilo. Ochota obětovat vlastní zdroje pro změnu nebo obranu statusu quo se liší stát od státu a odvíjí se od míry (ne)spokojenosti.[22] Například Ruská federace napadnutím Ukrajiny demonstrovala ochotu podnikat konkrétní kroky směrem ke zničení bezpečnostní architektury Evropy, snaha jiných zemí bývá často spíše méně násilná.