Suverenita

Suverenita

Stát má právo na suverenitu, tedy svrchovanost. Suverenita označuje výlučné právo státu vykonávat nejvyšší politickou moc nad svým vymezeným územím a lidmi na tomto území. Oproti pravomocem jiných aktérů tak státy mají mnohem větší pole působnosti.

Vnímání suverenity jako výlučného práva státu na kontrolu území ale nepokrývá všechny aspekty suverenity. Proto americký akademik Stephen Krasner rozlišuje čtyři typy suverenity:

1. mezinárodněprávní suverenita,

2. vestfálská suverenita,

3. vnitřní suverenita,

4. suverenita vzájemné závislosti. [5]

Suverenitu můžeme vnímat jako právo nebo jako kontrolu. Mluvíme-li o právu, pak nás zajímá, jaký aktér ve státě má právo na takovou suverenitu, nikoliv, jestli je ji v praxi schopen vynucovat. Pokud jde ale o kontrolu, nezajímá nás, jak je to s touto suverenitou legálně, ale co se děje v praxi. Když tedy v nějakém státě určitou oblast ovládají separatistické skupiny a ne centrální vláda, legální suverenitu (právo) nad územím má centrální vláda, ale de facto suverenitu (kontrolu) mají separatisté, kteří oblast ovládají.

Mezinárodněprávní suverenita

Mezinárodněprávní suverenita vychází z oboustranného uznání mezi státy. Státy uznáním berou na vědomí, že jiný stát má formální právní nezávislost, a tím mu dávají mezinárodněprávní suverenitu. Mezinárodněprávní suverenita otevírá pomyslné dveře do komunity států – k uzavírání dohod a ke členství v mezinárodních organizacích. Také poskytuje státu možnost ovlivňovat mezinárodní právo. 

To jsou pro státy velmi významná práva, proto je mezinárodní uznání tak důležité. [6] Zároveň však mezinárodněprávní suverenita zavazuje státy k tomu, aby přiznávaly stejná práva jiným státům. Tento princip nazýváme svrchovaná rovnost.

Vestfálská suverenita

Vestfálská suverenitu je právo státu vládnout nad svým územím bez vměšování vnějších aktérů. Je to právo na politickou nezávislost a samostatná rozhodnutí. [7]

Nejjasnějším porušením vestfálské suverenity jsou vojenské intervence jednoho státu na území jiného. Příkladem je sovětská invaze a následná okupace Československa roku 1968. Také ekonomický a politický nátlak či hrozba použitím síly může donutit autority státu rozhodnout se podle zájmů vnějšího aktéra, a je tedy narušením vestfálské suverenity.

Části vestfálské suverenity se státy vzdávají dobrovolně, kupříkladu vstupem do mezinárodních dohod, které nařizují zavedení určitých opatření do právního řádu. Taková nařízení jsou často také podmínkou vstupu do mezinárodních organizací – státy se zavazují například k environmentálním regulacím, snížení či zrušení cel (daní za dovoz) nebo k dodržování lidských práv ( → kapitola 5). Pro ilustraci, pro vstup do Evropské unie musí státy splnit tzv. Kodaňská kritéria, a zaručit mimo jiné práva menšin, stabilitu trhu nebo efektivní právní stát.

Vnitřní suverenita

Vnitřní suverenita je organizační struktura politické autority a efektivita kontroly vykonávaná touto autoritou nad územím a obyvateli státu. Jedná se tak o spojení suverenity jako práva a suverenity jako kontroly. Říká nám, „kdo“ ve státě je autoritou, a jak je schopný vykonávat nad státem kontrolu.

Rozdíl mezi vestfálskou a vnitřní suverenitou je ten, že stát nemusí mít žádnou vestfálskou suverenitu, tedy může ho ovládat jiný aktér, a přitom mít vnitřní suverenitu, tedy ustavené struktury autority schopné území kontrolovat. Státy, které mají slabou vnitřní suverenitu, tak nemají ustavený politický systém a nebo autority nejsou schopny implementovat svou vůli. [8]

Příkladem může být Somálsko, kde některé oblasti stále nejsou pod kontrolou centrální vlády v Mogadišu, ale spravují je jiné entity – severní oblast kontroluje separatistická vláda Somalilandu a oblasti na jihu různé ozbrojené skupiny. Proto má somálská vláda velmi malou vnitřní suverenitu.

Suverenita vzájemné závislosti

Suverenitu vzájemné závislosti má stát, jehož vláda je schopna regulovat tok informací, idejí, zboží, kapitálu, lidí a látek znečišťujících životní prostředí přes jeho hranice. [9]

Taková regulace může probíhat mnoha způsoby – nejčastěji kontrolami na hranicích, zákony o omezení dovozu apod. V industrializovaném světě propojeném internetem je dosáhnout této suverenity v plné míře v podstatě nemožné. Obchodní i mezilidské vazby spojují dnes všechny oblasti světa a nelze se úplně izolovat.

Některé země se o to přesto snaží. Jednou z nejvíce izolovaných zemí je Korejská lidově-demokratické republika. Téměř nepropustné hranice a extrémně regulovaný přístup obyvatelstva k informacím z vnější Severní Koreji zaručují vysokou úroveň suverenity vzájemné závislosti, ale za to vysokou cenu. Země čelí nedostatku potravin, její ekonomické přežití je závislé na pololegálním dovozu z Číny, a na mezinárodní scéně je ostrakizovaná. 

Není zaručené, že každý stát bude mít všechny druhy suverenity, a zároveň suverenita nikdy není absolutní – je to škála, a stát může mít více či méně určité suverenity v různých obdobích, situacích a vztazích. A co více, akce podnikané ve jméně jedné suverenity mohou narušit jinou.

Například za dob studené války Československo mělo mezinárodněprávní suverenitu i domácí suverenitu, nikoliv však vestfálskou, protože byla jeho politika řízena Sovětským svazem. Vstupem do Evropské unie a Schengenského prostoru ( → kapitola 2) pak ČR využila svou mezinárodněprávní suverenitu, ale omezila svou vestfálskou suverenitu a suverenitu vzájemné závislosti.

Oslabení suverenity není nutně pro stát špatné – mohou to bohatě vyvážit jiné benefity, které stát z takového kroku získá. Například členství v zónách volného obchodu státu přináší vyšší ekonomický růst, spotřebitelům větší nabídku a exportérům větší a lépe dostupný trh. S vidinou podobných přínosů se tak státy často rády vzdají části kontroly.