Marxismus

(Neo)marxismus, teorie závislosti

Historie

Marxismus je teorie společnosti vytvořená filosofem Karlem Marxem spolu s Bedřichem Engelsem v polovině devatenáctého století. Jejím primárním zájmem nejsou mezinárodní vztahy, ale uspořádání společnosti, vznik kapitalismu a možnosti dosažení třídní rovnosti. Když už se marxismus otázkami mezinárodních vztahů zabývá, jde hlavně o otázku globálního šíření kapitalismu a transnacionálního třídního boje. Na marxismu však stojí významné teorie mezinárodní politické ekonomie, proto je důležité se jím zabývat. Marxismus je také silně normativní, což lze shrnout slavným Marxovým výrokem „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“.[12]

Pojmy

Pro pochopení marxismu je třeba si představit několik pojmů.

Kapitalismus

Kapitalismus je tržně orientovaný ekonomický systém založen na soukromém vlastnictví, zisku jako motivaci a tržní konkurenci v kombinaci s malými vládními zásahy. Většina výrobních prostředků (včetně technologických znalostí nebo kulturních a informačních institucí) jsou v soukromém vlastnictví. Ceny, mzdy i výroba jsou v tržní ekonomice jsou výsledkem interakce mezi soukromými podniky a jednotlivci na volném trhu, s minimálními zásahy státu.[13]

Společenská třída

Na základě role ve výrobním procesu v kapitalismu lidi marxismus dělí do tzv. společenských tříd.

Nejníže postavenou a zároveň největší třídou je podle marxismu tzv. proletariát, dělnická třída. To jsou lidé, kteří nevlastní půdu ani výrobní prostředky a proto prodávají svou práci. 

→ Je třeba si uvědomit, že marxismus vznikl v době bouřlivých změn spojených s industriální revolucí, kdy tato skupina rostla a podmínky práce byly extrémně špatné. Proletariát zahrnoval primárně dělníky v továrnách a nebo rolníky na polích. Dnes už je samozřejmě třídní složení společnosti ve většině zemí jiné

Třídou, která vlastní výrobní prostředky, je buržoazie neboli kapitalisté. Ti mají výrobní prostředky a najímají dělníky.

Poslední skupinou jsou statkáři nebo majitelé pozemků, kteří vlastní půdu a buď ji obdělávají sami, nebo si najímají rolníky.

Klasický marxismus

Marxismus staví svůj argument o fungování společnosti na analýze výrobních vztahů. V industriálním kapitalismu, o kterém psal Marx především, je tento vztah definován vykořisťováním dělníků ze strany kapitalistů. Dělníci svou prací vyrobí nadbytek (nadhodnotu), který připadne kapitalistům. Tak získávají kapitalisté bohatství a zároveň mohou rozšiřovat své vlastnictví výrobních prostředků, což jim umožňuje si zachovat svou pozici. Stát je pouze nástrojem buržoazie. Kvůli nerovnosti ale vzniká ve společnosti napětí – třídní konflikt. Marx tvrdil, že dělníci si postupně uvědomí svůj kolektivní zájem a pak povstanou, svrhnou kapitalisty a převedou výrobní prostředky do kolektivního vlastnictví. Revoluce se bude rychle šířit a brzy budou všechny kapitalistické země socialistické a následně komunistické. Pojem komunismus označuje marxistickou utopii, ideální společnost, kde neexistuje nerovnost, zatímco socialismus přechodnou fázi mezi kapitalismem a komunismem.

Kapitalismus a z něj plynoucí třídní konflikt jsou podle marxismu hlavní příčinou a vysvětlením všech sociálních jevů. Tento předpoklad bývá kritizován jako ekonomický redukcionismus, který tvrdí, že teorie soustředěná výlučně na ekonomické otázky není schopna vysvětlit svět v jeho komplexitě.

Marxismus je doopravdy složitější, pro mezinárodně-vztahovou analýzu nám ale postačí pochopit tento základ.

Co se týče mezinárodních otázek, tak na základě klasického marxismu rozvedl V. I. Lenin teorii imperialismu. Ta vysvětluje příčiny první světové války, která byla pro marxismus těžkou zkouškou. Narozdíl od toho, co marxisté tvrdili, se totiž „proletáři všech zemí“ nespojili, ale naopak proti sobě bojovali ve válce, kterou začaly jejich národní buržoazie. Vysvětlení představené teorií imperialismu bylo prosté. Válka začala, protože kapitalismus vytvářel příliš velký nadbytek, pro která nebyla na dosavadních trzích poptávka, a proto bylo třeba získat nové trhy. Tak se mohl kapitalismus udržet a buržoazie zachovat svou moc.[14] První aplikace marxismu na mezinárodní vztahy byla tedy stále postavena na vnitrostátních vztazích – marxismus rozhodně nevidí státy jako unitární aktéry.

Teorie závislosti

Teorie závislosti je jednou z nejdůležitějších neomarxistických teorií mezinárodních vztahů. Zabývá se globálními nerovnostmi v úrovni ekonomického rozvoje, a v podstatě aplikuje marxistickou analýzu výrobních vztahů na mezinárodní ekonomiku. Teorie vznikla v druhé polovině dvacátého století v Jižní Americe, která tuto nerovnost pociťovala takříkajíc „na vlastní kůži“. Jednalo se o jeden z prvních prominentních přístupů k mezinárodním vztahům, který vznikl mimo tradiční centrum výzkumu, Západ.

Teorie závislosti tvrdí, že mezinárodní volný trh nepřinesl jihoamerickým zemím (a později zemím globálního Jihu obecně) rozvoj, ale naopak je učinil závislými na západních ekonomikách. Co víc, vykořisťování globálního Jihu (tedy bývalých kolonií), je zdrojem bohatství Západu. Rozvinuté ekonomiky v kapitalistickém světovém systému blokují rozvoj nerozvinutých, aby z nich mohly extrahovat levné zdroje. Vykořisťování se tak z vnitrostátního kontextu přenáší do toho mezinárodního, kde vyspělé západní státy jako „globální buržoazie“ vykořisťují státy globálního Jihu jakožto „globální proletariát“. Globální Jih však není v pravém smyslu vykořisťován jednotlivými státy Západu, nýbrž celým kapitalistickým systémem – a ten proto musíme analyzovat.

Západ je teorií závislosti označován jako jádro, vykořisťované státy jako periferie. Později, když se teorií závislosti začali zabývat další a rozšiřovali ji, tak byla do tohoto rozdělení států přidána ještě kategorie semiperiferie. 

Jádro z periferie získává zboží náročné na manuální práci a zdroje, které buď nejsou v jádře k dostání nebo je poptávka po co nejnižší ceně. Zdroje z periferie jsou v jádru zpracovány a prodány jako hotové spotřební zboží zpět periferii. Protože jsou ale spotřební produkty dražší než původní suroviny, musí za ně periferie platit více, než kolik získá od jádra, a tím se jádro obohacuje na její úkor a periferie zůstává nevyvinutá. Role semiperiferie je pak stabilizující – je sice částečně vykořisťována jádrem, ale zároveň už má kromě prosté těžby i nějakou zpracující a průmyslovou výrobu. Zároveň může už sama vykořisťovat periferii, z níž také za nevýhodných podmínek extrahuje zdroje.

Periferie je tedy ekonomicky závislá na jádru, které ale zároveň blokuje její větší rozvoj.

Jak se světová ekonomika mění, mění se i to, do které kategorie stát patří. S takovým vývojem teorie závislosti samozřejmě nepočítala, protože dle její logiky se periferie nikdy ze své pozice nevymaní. Po konci studené války se však do světové kapitalistické ekonomiky přidalo mnoho států, které jí předtím nebyly součástí, což vedlo k překreslení hranic mezi semiperiferiemi a periferiemi. Západ si udržel své místo jako jádro a většina globálního Jihu v periferii, z bývalých států sovětského bloku se ale staly buď státy periferie, nebo semiperiferie. Českou republiku bychom dnes zahrnuli do semiperiferie.

Řídil se někdy nějaký stát v zahraniční politice marxismem?

Existují státy, jejichž vedoucí strany se odkazují na marxismus pro legitimaci své moci. V historii se jednalo o celý východní blok pod vedením SSSR, jehož součástí bylo i tehdejší Československo, dodnes je to například Čína, Kuba nebo Vietnam.

Marxismus ve svém klasickém pojetí vyzývá k mezinárodnímu šíření revoluce a spojení proletářské třídy – odhlédneme-li od faktu, že SSSR nebylo skutečně vedeno proletáři, pak by se teoreticky financování různých marxistických skupin v globálním Jihu dalo považovat za politiku, která je v souladu s marxismem. Stejně dobře to ale může být interpretováno v prostém realistickém smyslu – Sovětský svaz se snažil získat co nejvíce spojenců a tím mocenskou převahu, a blaho pracující třídy bylo pouhou zástěrkou.

O marxistickou zahraniční politiku se pokoušel také Mao Ce-tung a první komunisté v Číně. Čína ale byla příliš zaneprázdněna domácí politikou a na mezinárodní scéně zůstala hlavně v prvních letech izolovaná.

Teorie závislosti pak nedává žádná přímá doporučení pro zahraniční politiku kromě toho, že pro jakoukoliv změnu je nutné změnit celý světový kapitalistický systém. Snahy o rozvoj mimo teorii závislosti ale samozřejmě existují.

Například podmíněnost rozvojové pomoci ( → kapitola 2), argumentovali by teoretici závislosti, udržuje periferii v podřízené, závislé pozici, a brání skutečnému samostatnému rozvoji. Navíc, kdyby periferie nebyla vykořisťována, tak by ani nebylo potřeba pomoci od jádra, protože by své bohatství mohla investovat do vlastního rozvoje.