Realismus

Realismus

Historie

Realistická tradice je pravděpodobně vůbec nejstarší tradicí v mezinárodních vztazích. Jejím prvním zdrojem bylo již Thukydidiovo dílo Dějiny peloponéské války z roku 400 př. n. l, kdy snahou o vysvětlení války mezi Aténami a Spartou Thukydides formuloval základní teze realismu. 

Na tuto tradici bylo navázáno po ustavení mezinárodních vztahů jako disciplíny. Mezi první realisty patřili Edward Hallett Carr s knihou Dvacetiletá krize (1939) nebo Hans Morgenthau, který obhajoval realismus v knize Politika mezi národy (1948). Neorealismus, tedy pozdější verze realismu, vznikla v roce 1979 s vydáním knihy Teorie mezinárodní politiky z pera Kennetha Waltze. Waltz mírně modifikoval klasický realismus a dále na něm stavěl, a na jeho práci navazuje mnoho dalších (neo)realistů.

Teze

Realisté věří, že lidé jsou od přírody sobečtí a snaží se maximalizovat vlastní zisk. Tvrdí, že konflikty jsou součástí lidské přirozenosti, která je neměnná. Nemůžeme konflikty tedy nikdy zcela vymýtit – realismus je deterministický.

Státy jsou podle realismu suverénní a fungují v anarchii, tedy v mezinárodním uspořádání (viz. rámeček níže), kde neexistuje vyšší moc než suverénní státy. To se liší od stavu uvnitř států, kde existuje autorita, která vynucuje zákony. 

Anarchie není systém, kde neexistují pravidla. Pravidla existovat mohou, ale systém je anarchický, protože neexistuje „globální vláda“. Formulace těchto pravidel i jejich dodržování je ale úkolem samotných států, nikoliv někoho nad nimi. Anarchie ani není systém, kde neexistuje žádná forma hierarchie. V určitých aspektech je samozřejmé, že si státy nejsou rovny. Pro realismus nejvýznamnější hierarchií je ta, která vzniká rozdílným mocenským postavením.

Stát

Státy jsou v realistickém vidění světa jediní důležití aktéři na mezinárodní scéně. Mezinárodním organizacím, neziskovým organizacím ani žádným jiným aktérům není přisuzován větší význam, protože jsou nanejvýše vyjádřením národních zájmů. Proto i když by se tyto organizace mohly považovat za entity nadřazené státům, a tudíž anulující existenci anarchie, pro realisty na to nejsou dostatečně samostatné.

Státy podle realistů vystupují jako unitární aktéři. To znamená, že celý stát bereme jako jednoho jediného hráče na mezinárodní scéně. Nezajímají nás žádné procesy, které se dějí uvnitř státu (jeho vnitřní politické uspořádání, vznik zahraniční politiky, kultura…).

Státy jsou podle realistů nejen suverénní a unitární, ale také racionální aktéři. Racionální aktér se rozhoduje tak, aby došel nejlepší dostupnou cestou ke svému cíli. Toho dosáhne na základě porovnání očekávaných nákladů a ztrát s možnými zisky, přičemž chce maximalizovat zisky a minimalizovat ztráty a musí uvažovat i vlastní kapacity, dlouhodobé dopady, pravděpodobnost úspěchu atd. Na základě tohoto racionálního procesu si pak vybere nejlepší možnost.

Interakce mezi státy jsou tedy založeny na racionálních kalkulacích.

Co je ale ten cíl, ke kterému chce racionální stát dojít? Realismus tvrdí, že absolutním zájmem státu je přežití. Zajištění bezpečnosti je tak nadřazené všem ostatním zájmům (→ pro srovnání viz kapitola 1). Tato hierarchie zájmů je společná všem státům nehledě na vládu, režim či jakékoliv jiné vnitřní charakteristiky. V tomto ohledu jsou tedy všechny státy stejné a jejich chování je předvídatelné. Budou se vždy chovat tak, aby maximalizovaly svou bezpečnost.

Protože neexistuje autorita nadřazená státům, která by jim zajistila přežití, musí se státy spoléhat pouze samy na sebe. A je to jejich moc, která jim zajistí bezpečnost.

Realisté vidí použití síly, hlavně vojenské, jako nejefektivnější cestu k úspěšnému využití moci. Proto se soustředí primárně na tvrdou moc ( → kapitola 1). Co největší a nejsilnější armáda může odstrašit ostatní státy od agrese, a kdyby i tak byl stát napaden, umožňuje obranu.

Polarita

Rozložení moci mezi státy označujeme jako polaritu. Podle realistů je polarita zásadní charakteristikou mezinárodního uspořádání a určuje, jak se státy budou chovat. Odvíjí se od ní častost války, fungování aliancí a mezinárodních institucí a postavení menších států.

Dle polarity mezinárodní uspořádání může být buď:

1. multipolární,

2. bipolární,

3. unipolární.

Multipolární systém

V multipolárním uspořádání je moc je rozdělena mezi tři a více mocností. Systém funguje na principu vyvažování pro dosažení mocenské rovnováhy, tedy situace, kdy mají všechny státy zhruba podobnou moc, a tak by nebylo racionální se napadnout. Je ale nutné tuto rovnováhu různými prostředky, včetně války, udržovat (vyvažování).

Aliance jsou v multipolárních systémech volné, ideologie v jejich ustavování nehraje roli a formují se zvlášť v závislosti na situaci. Jejich cílem je zabránit tomu, aby jedna z mocností získala tak velkou moc, že se systém změnil v unipolární. Proto pokud začne moc jakéhokoliv mocnosti růst a ohrozí rovnováhu, ostatní by se proti ní dle logiky multipolarity měly spojit, nehledě na předchozí závazky.

Bipolární systém

V bipolaritě je moc rozdělena mezi dvě mocnosti a jejich bloky tak, že ani jeden blok není schopen dominovat.

Státy uvnitř jednotlivých bloků bývají úzce ideologicky spjaté. Státy obvykle nemění strany, účast v blocích je dlouhodobá. Jednotlivé bloky bývají hierarchicky uspořádané – vedoucí mocnost zasahuje do vnitřních záležitostí ostatních států ve svém bloku.

Protože ani jeden z bloků nedokáže porazit druhý, spíše než přímé války mezi hlavními mocnostmi se vedou zástupné války ( → kapitola 4), ve kterých jednotlivé bloky přímo nebo nepřímo podporují jednu ze stran určitého konfliktu. Mezinárodní instituce buď neexistují, jsou nefunkční nebo fungují jako prostředek pro komunikaci mezi bloky a některé státy je mohou používat k prosazování svých dílčích cílů.

Unipolární systém

V unipolaritě existuje jeden stát, hegemon, který má rozhodující vliv na mezinárodní uspořádání a je schopen vynucovat své zájmy bez ztrát ohrožujících jeho hegemoniální pozici. 

Dokonalý unipolární systém by v důsledku znamenal konec anarchie, protože by hegemon byl schopný prosazovat všechny své zájmy a jako jakási „globální vláda“ vynucovat pravidla. To vede k vyvažování moci. 

Realisté nepředpokládají vznik unipolárního uspořádání, protože by to znamenalo selhání systému mocenské rovnováhy, konec anarchie a tím i mezinárodních vztahů, jak je známe.

Bezpečnostní dilema

Anarchie ale zároveň nutí státy, aby se soustředily na vlastní bezpečnost, což vede k tomu, že musí předpokládat ty nejhorší úmysly všech ostatních aktérů. To brání spolupráci a vede ke konfliktům.

Z logiky anarchie, všeobecné nedůvěry a zaměření na akumulaci moci vyplývá, že se státy ocitají v bezpečnostním dilematu.

První světová válka očima realistů

První světová válka (1914-1918) byla globálním konfliktem, který začal v Evropě. Po atentátu na dědice Habsburků arcivévodu Franze Ferdinanda vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, a složité sítě spojenectví zatáhly do války postupně všechny evropské a světové mocnosti. První světové válce také předcházelo koloniální soupeření, zbrojení, změny v rozložení moci mezi evropskými mocnostmi a obecně rostoucí nestabilita. 

Z realistického hlediska se jedná o selhání vyvažovacích mechanismů. Před první světovou válkou existoval multipolární koncert mocností, uspořádání, v němž 5 nejdůležitějších států tehdejší Evropy navzájem vyvažovalo svou moc a rozhodovalo o evropských otázkách. Pokud hrozilo, že jeden stát získá příliš mnoho moci, ostatní se proti němu spojily.

Postupně ale systém flexibilních aliancí přestal fungovat a ustavily se dvě strany – státy dohody a centrální mocnosti. Tím přestalo fungovat vyvažování.

Zároveň vzestup Německa a Itálie jako „nových“ mocností nezahrnutých v koncertu narušil rovnováhu moci v Evropě. „Staré“ mocnosti se cítily ohrožené, a válka se jevila jako jediný racionální prostředek pro oslabení ostatních a zajištění vlastní bezpečnosti.

Tak by realismus vysvětlil příčiny první světové války.

Realistické myšlení v praxi

Na logice určité teorie často stojí opravdová zahraniční politika států. U realismu tomu tak bylo u mnoha významných rozhodnutí během studené války (1945-1989). 

Jak Sovětský svaz, tak Spojené státy, se snažily, zcela v souladu s realistickým myšlením, o odstrašení druhé velmoci skrze budování co největší vojenské kapacity a ustavování vojenských paktů v Evropě (NATO, Varšavská smlouva). Zbrojení a otevřené nepřátelství však několikrát téměř vedlo k jaderné katastrofě – nejznámějším příkladem, jak se mocí motivované politiky mohou vymknout z rukou, je kubánská raketová krize (1962).

Za politiku vedenou realismem je možné považovat také například normalizaci vztahů mezi USA a Čínskou lidovou republikou v roce 1971, skrze které se USA snažili vyvážit moc Sovětského svazu v Asii a narušit soudržnost východního bloku. Ač Čína zůstavala komunistickou zemí, sblížení ze strategických důvodů bylo možné, a hodnoty obou zemí – v souladu s realistickou doktrínou – nebyly na prvním místě.

Jedním z velkých protagonistů realistické zahraniční politiky v USA byl Henry Kissinger, bývalý americký ministr zahraničí, který stál za americkou politikou vůči SSSR, Vietnamu i Číně.

Když však analyzujeme zahraniční politiku, dojdeme nutně k závěru, že je vedena mnoha různými faktory. Moc a bezpečnost může, ale nemusí, být hlavní motivací. Realismus navíc ani nemá za cíl vysvětlovat jednotlivé kroky určitých států, nýbrž to, jak anarchie vede k určitým vzorcům chování, proto je vhodnější dívat se skrze něj na obecné trendy než konkrétní politiky.