Konstruktivismus

Konstruktivismus

Historie

Poslední a nejmladší teorií, kterou si představíme, je konstruktivismus. Jedná se o přístup, který existuje nejen v mezinárodních vztazích, ale i v jiných sociálních vědách. Všechny vycházejí ze stejného myšlenkového základu, který se zpopularizoval v sociálních vědách v druhé polovině dvacátého století – z představy, že naše vědění a výklad skutečnosti závisí na společensky konstruovaných významech.

Za jednoho ze zakladatelů konstruktivismu v mezinárodních vztazích se považuje Alexander Wendt, mimo jiné díky eseji Anarchie je taková, jakou ji státy udělají: sociální konstrukce mocenské politiky (1992). Konstruktivismus přináší do mezinárodních vztahů nový pohled na to, co ovlivňuje chování států.

Teze

Tvrzení „anarchie je taková, jakou ji státy udělají“ přesně vystihuje podstatu konstruktivismu.

Konstruktivismus tvrdí, že mezinárodní uspořádání nemá žádnou podstatu. To znamená, že to, co si státy myslí, že je důležité (třeba z pohledu realismu moc, liberalismu spolupráce nebo marxismu kapitalismus), tak je tím, co skutečně důležité je.

Pro konstruktivistickou analýzu je tedy zásadní, jak je určitý jev vnímán, a toto vnímání vychází z norem a identit. 

Identita je to, jak stát sám sebe vidí. Může to být kultura, jeho vztahy s jinými státy, náboženství, historie, nebo třeba zahraničně-politické priority. Identita nějakého státu tedy například může být „vedoucí mocnost utlačovaného globálního Jihu“ nebo „ochránce mezinárodního práva“ nebo „neutrální mediátor“. Identit může mít stát více a v průběhu času se mění. Identita státu je zároveň silně ovlivněna interakcí v mezinárodní společnosti.  uvozovky

Normy označují patřičné kolektivně očekávané chování aktérů na základě jejich identity. Podle norem je hodnoceno, které chování států je chvályhodné (poskytování humanitární pomoci), které zavrženíhodné (agresivní válka) a v jakém kontextu to platí.

Chování států utváří normy a normy utváří chování států. Jedná se o nepřetržitý proces, kdy se obě roviny navzájem ovlivňují. Normy tlačí státy k určitému chování a vystupování, a zároveň se široce rozšířené jevy stávají normou.

Například existuje norma, že demokracie jsou přátelštější k jiným demokraciím než k nedemokratickým režimům. Tato norma je společná státům, jejichž jedna z identit je liberální demokracie. Existují ale i vcelku univerzální normy, například uvalování zbrojního embarga, tedy zákazu vývozu zbraní, na země, kde probíhá občanská válka. Ačkoliv žádná mezinárodní dohoda nenařizuje automatické zavádění embarga, státy to obvykle dělají.

Normy slouží také jako legitimizační prvek. V současné době se za legitimní způsob vlády považuje takový, který stojí na souhlasu lidu s vládnutím, obvykle ve formě demokracie. Demokracie jako správná forma vlády je natolik silnou normou, že i nejhorší diktatury jako Korejská lidově demokratická republika a mnoho dalších nedemokratických zemí jako Laoská lidově demokratická republika nebo Demokratická republika Kongo mají slovo demokracie dokonce v názvu a probíhají v nich rituály připomínající „volby“. Mnoho dalších států, mezi nimi i Rusko nebo Čína, o sobě prohlašuje, že jsou demokraciemi, ač nejsou.

Normy a identity ovlivňují, co daný aktér vnímá jako možné, a to jak z etického, tak praktického hlediska (například, prezidenta v právním státě asi ani nenapadne, že zavraždění lídra jiné země by byla vůbec možnost řešení zahraničněpolitického sporu).

To, jak o věcech mluvíme, se nazývá diskurs. Na sdílené významy pojmů spoléhají státy při komunikaci (lidskými právy by měl český diplomat stejně jako panamský nebo indonéský myslet práva daná Všeobecnou deklarací lidských práv → kapitola 5). 

Hodnotová zahraniční politika – je podpora Ukrajiny realismus, liberalismus nebo konstruktivismus?

Konstruktivismus sám, stejně jako marxismus, neposkytuje jasné pokyny pro zahraniční politiku. Jeho cílem je zvědomit, jakou roli v chování států hrají jejich identity a mezinárodní normy – s čímž se pak samozřejmě dá pracovat, a to například skrze socializaci, proces přijetí normy za svou.

Za socializaci lze bezpochyby označit snahu zahrnout bývalé státy sovětského bloku v Evropě do euroatlantických struktur jako je EU a NATO. Vstupem do těchto organizací se nově svobodné státy zavázaly dodržovat v nich platné normy a obvykle přijaly stejný model zahraniční politiky založený na upřímném dialogy a respektu k mezinárodnímu právu. S úpadkem demokracie v některých státech EU a NATO v posledních letech ovšem vyvstává otázka, jak moc byla tato socializace úspěšná.

Například podporu Ukrajiny v její obraně proti Rusku lze vyložit z pohledu nejen konstruktivismu, ale i realismu a liberalismu – podle prvního zmíněného je to investice do naší vlastní bezpečnosti a oslabování nepřítele, podle liberalismu mezinárodní spolupráce založená na obraně mezinárodního práva. Konstruktivismus by pak šel v otázce mezinárodního práva ještě dále a ptal by se, jak je možné, že vůbec vznikla norma, která říká, že změna hranic násilím je nepřípustná (protože třeba v historii to tak vůbec být nemuselo) a obranu Ukrajiny by považoval právě za obranu společných norem v mezinárodní společnosti.