Národní zájem

Národní zájem

Moc je nejčastěji v centru pozornosti ve chvíli, kdy je jí třeba k ochraně, zachování nebo prosazování národních zájmů. 

Národní zájmy definujeme jako vnímané potřeby a cíle států na mezinárodní scéně. [16] Státy věří, že naplnění národních zájmů na ně bude mít pozitivní vliv. [17] Snaha o to je základem pro chování států na mezinárodní scéně.

Ač název „národní“ může být zavádějící, protože poukazuje na národ, jedná se o zájem státu, nikoliv národa (→ Národ, národní stát). Také se nejedná o zájmy jedné vlády, strany ani vládnoucí skupiny – národní zájmy jsou zájmy státu jako celku a přesahují zájmy partikulárních skupin uvnitř něj.

Národní zájmy se stát od státu částečně liší. Jsme ale schopni je zařadit do třech širokých kategorií: [18]

1. bezpečnostní zájmy

2. ekonomické zájmy

3. hodnotové zájmy

Zájmy různých států se nemusí vylučovat ani být v konfliktu. Naopak, často je spolupráce v zájmu všech států, a všechny díky ní naplní své zájmy.

Bezpečnostní zájmy

Základním bezpečnostním zájmem je přežití, tedy zachování života obyvatel a základních funkcí státu. Bezpečnost je ale více než jen přežití.

Bezpečnostní zájmy zahrnují také zachování suverenity, autonomie, teritoriální integrity, bezpečnosti systému vlády, politických funkcí apod.

Česká republika své bezpečnostní zájmy zajišťuje především členstvím v Severoatlantické alianci a Evropské unii ( → kapitola 2). Společná obrana v NATO nás chrání přímo před případnou agresí, dobré vztahy, které jsou základem evropské integrace, nám pak zajišťují mírové řešení sporů v Evropě.

Národní bezpečnost

Národní bezpečnost je oblast zájmu mezinárodních vztahů, která se zaměřuje na zabezpečení států. Ač se nazývá národní, předmětem ochrany je státní suverenita.

Původní pojetí národní bezpečnosti zahrnuje pouze přežití státu a jeho schopnost ubránit se vnějšímu nepříteli. Proto byla národní bezpečnost vždy primárně otázkou armády. Hrozby pro bezpečnost státu ale nepřichází jen zvenčí, nýbrž i zevnitř.

Proto se po konci studené války definice národní bezpečnosti rozšířila i na společenskou stabilitu a ochranu před povstáními. Po útocích z 11. září 2001 se pak v centru pozornosti objevila doména terorismu ( → kapitola 5 ). S rozvojem technologií se pak pozornost zaměřila i na ochranu před kyberútoky a zabezpečení kritické infrastruktury. [19] Koncept se postupně rozšiřoval i dále, a dnes zahrnuje například i potravinovou bezpečnost nebo energetickou bezpečnost. Národní bezpečnost je tedy mnohem více než jen obrana.

S rozšiřováním konceptu ale hrozí také tzv. sekuritizace. Protože v sobě označení „hrozba pro národní bezpečnost“ nese pocit urgentnosti a nejvyšší priority, může být zneužito politickými představiteli pro zavádění mimořádných opatření, nezřídka na hraně zákona. Měli bychom být tedy opatrní a kriticky přemýšlet nad tím, jestli je vše, co je za hrozbu pro národní bezpečnost označeno, opravdu hrozbou.

Jako příklad lze uvést vyhlášení stanného práva v Jižní Koreji 3. prosince 2024. Prezident Yoon Suk Yeol odůvodnil vyhlášení stanného práva „hrozbou [přicházející od] severokorejských komunistických sil“ [20]. Dekret ale zároveň zakázal politické aktivity, omezil svobodu shromažďování a médií a pokusil se zabránit korejskému parlamentu ve zrušení stanného práva. Po obrovském tlaku veřejnosti i zákonodárců nakonec po asi 6 hodinách sám stanné právo zrušil. V důsledku tohoto incidentu, který bývá označován za pokus o puč, byl prezident odvolán z funkce a čelí trestnímu stíhání.

Ekonomické zájmy

Příznivá ekonomické situace je v zájmu každého státu. Proto zahraniční politika cílí na zajištění ekonomického rozvoje a dostatku zdrojů a produktů. 

Ekonomický rozvoj je jednou z nejzásadnějších otázek současnosti. Jedná se o proces transformace primitivních ekonomik na moderní industrializované ekonomiky. [21] Obzvláště pro státy globálního Jihu se jedná o (nejen) zahraničně-politickou prioritu. S rozvojem je ovšem spojeno mnoho výzev, a to jak environmentálních, tak společenských. Proto je tak zásadní udržitelný rozvoj – přechod z industrializace založené na fosilních palivech na udržitelné zdroje energie. Mezi sociální problémy pak patří zajištění rovného rozdělení benefitů z rozvoje, zajištění lidských práv a společenské stability.

O cestách k dosažení ekonomického rozvoje se vedou debaty – jednou z cest je ekonomický liberalismus a tedy otevřený trh, další naopak ekonomický nacionalismus. 

Současný mezinárodní ekonomický systém je založen na idejích ekonomického liberalismu – tedy podpoře volného obchodu a minimalizaci překážek pro import a export, což má ve výsledku přinášet užitek všem stranám.

Opačným přístupem je ekonomický nacionalismus (historicky merkantilismus), který prosazuje, aby státy udržovaly zdroje uvnitř svých hranic a byly soběstačné, protože tak maximalizují svou moc.

Ne vždy je ale hospodářský rozvoj státu promítnut do zlepšení životní úrovně pro občany. Představitelé některých států finanční zdroje používají pouze pro vlastní obohacení nebo pro udržení se u moci.

→ Korupce je zneužití svěřené moci pro osobní zisk. [22] Jedná se o zásadní problém, který podkopává rozvoj států. Korupce nejen že odklání zdroje od investic do kapes soukromých osob, ale také zvyšuje nerovnosti zvyšováním ceny základních služeb, a vede k erozi důvěry ve stát, což jej destabilizuje. [23] Korupce se ale nevyhýbá ani rozvinutým státům. Odhaduje se, že korupce svět připravuje až o 5% součtu hrubých domácích produktů. [24]

Korupční skandály se v minulosti nevyhnuly snad žádné zemi. Velké úniky informací o skrytých majetcích politiků, jako například Panama Papers nebo Pandora Papers, vždy na nějakou dobu přitáhnou pozornost světové veřejnosti k problému korupce, jinak je ale často přehlížena, což umožňuje její pokračování.

Hodnotové zájmy

Státy se většinou řídí nějakými ideologickými či hodnotovými principy. Je v jejich zájmu ochránit své společenské uspořádání, jazyk, zvyky, kulturu a náboženství. Zároveň chtějí, aby svět byl pro jejich hodnoty bezpečný, někdy až do té míry, že cílí na ustavení podobných režimů v jiných zemích či ustavení jejich hodnot jako všeobecných norem. Spolupráce s podobně naladěnými státy je ale často nejjednodušší a nejvíce přínosná pro všechny strany.

Česká republika je demokratickou zemí, proto podporuje demokracii a lidská práva i v jiných zemích. Nejúzčí je spolupráce s našimi demokratickými partnery v Evropské unii a Severoatlantické alianci ( → kapitola 2), kterým díky stejným hodnotám věříme.