Mezinárodní organizace

Mezinárodní organizace jsou uskupení států nebo vlád, která se opírají o formální smlouvu a jejich struktury zahrnují administrativní aparát (úředníky).[3] Často vznikají jako platformy pro spolupráci států v určité oblasti. 

Můžeme je dělit:

1. dle rozsahu členství na regionální a globální,

2. dle pole působnosti na univerzální, bezpečnostní, politické, ekonomické a sociální a kulturní,

3. dle pravomocí na mezivládní a nadnárodní (supranacionální).

Obrázek 2: Dělení mezinárodních organizací, zdroj: autorka

K čemu jsou nám mezinárodní organizace?

Předchůdce mezinárodních organizací můžeme hledat v tzv. kongresech za doby evropského koncertu velmocí v 19. století. Na kongresech se setkávaly hlavní mocnosti k diskusím o kontinentálních i koloniálních záležitostech. Později vznikly první formální mezinárodní organizace, jež se zabývaly například veřejným zdravím nebo správou telegrafní sítě, tedy tématy, jež byly pro státy důležité a vyžadovaly mezinárodní koordinaci. Tyto snahy položily základ mezinárodním organizacím, jak je známe dnes.[4] Většina současných mezinárodních organizací vznikla ale až po první a druhé světové válce, a to s cílem zajistit trvalý mír díky spolupráci.

Mezinárodní organizace mohou hrát mnoho rolí. Mohou být:

1. samostatnými aktéry, 

2. faktory ovlivňujícími chování států,

3. nástoji zahraniční politiky států,

4. nástoji globální správy,

5. prostorem pro interakci státních i nestátních aktérů,

6. a prostorem pro technická řešení nepolitických problémů.[5]

Mezinárodní organizace jako aktéři

Mezinárodní organizace považujeme za samostatné aktéry, když plní funkce nad rámec toho, co by mohly dělat jednotlivé členské státy – například vysílají peacekeepingové mise, poskytují půjčky, financují programy nebo uvalují sankce. V tu chvíli jsou akce mezinárodních organizací více než jen výsledkem vyjednávání mezi členskými státy.

Nástroje zahraniční politiky

To, co dělají mezinárodní organizace, je často považováno za legitimnější, než když státy jednají samostatně. Proto státy často preferují vykonávat svou zahraniční politiku ( → kapitola 1) skrze mezinárodní organizace. Například NATO ( → Severoatlantická aliance) si před zásahem v Libyi v roce 2012 zajistilo schválení operace Radou bezpečnosti OSN ( → OSN a systém OSN). 

Státy se také snaží ovlivňovat aktivity mezinárodních organizací tak, aby naplňovaly jejich vlastní zájmy. Pokud například nějaká země má za svou prioritu boj proti klimatické změně, bude se zasazovat o to, aby environmentální aspekt mezinárodní organizace zohledňovaly ve svých projektech, dokumentech apod.

Globální správa

Mezinárodní organizace také jako platformy pro globální správu. 

Právě globální správa veřejných statků jsou velmi často otázkou, kterou se mezinárodní organizace zabývají, protože je pro jejich správu nutná koordinace mnoha aktérů. Zároveň u států existuje tendence být tzv. „černým pasažérem“, tedy užívat výhody veřejných statků, ale nestarat se o jejich zachování. Tomu se snaží mezinárodní organizace zabránit a zajistit, aby jak distribuce veřejných statků, tak náklady na ně byly spravedlivé a rovné.

V dnešní době je jedním z největších problémů veřejných statků boj proti znečištění a obecně klimatické změně. Otázkou je, kdo by měl platit za zelenou transformaci, aby byly náklady na řešení tohoto problému spravedlivé. K tomuto tématu se setkávají státy na každoroční velké klimatické konferenci COP (Conference of Parties), což je ukázkou toho, jak mezinárodní organizace skrze mezinárodní právo umožňují globální správu. Více si téma ekologie v mezinárodních vztazích rozvedeme v kapitole 5.

Prostor pro interakce

Mezinárodní organizace jsou také prostorem pro diplomacii ( → kapitola 1). Poskytují příležitosti, jak se mohou setkávat nejen různé státy mezi sebou, ale i zástupci států s neziskovými organizacemi, soukromým sektorem a dalšími aktéry. Na neutrální půdě mezinárodních organizací mohou diskrétně vyjednávat i zástupci států, které nemají formální diplomatické vztahy. To může pomoci předcházet nedorozuměním a zjednodušit řešení konfliktů.

Například OSN často hraje roli mediátora konfliktů. Významnou roli sehrálo například při vyjednáváních o Společném komplexním akčnímu plánu (JCPOA), známějším jako tzv. íránská jaderná dohoda. Jednalo se o dohodu mezi permanentními členy RB OSN, EU a Íránem o konci íránského jaderného programu výměnou za zrušení sankcí. Dohoda byla vyjednána úspěšně a vstoupila v platnost, ztroskotala však poté, co od dohody v roce 2017 jednostranně odstoupily USA.

Technická řešení

Často nejstaršími mezinárodními organizacemi jsou ty zabývající se v podstatě nepolitickými tématy, jako je např. Světová zdravotnická organizace (WHO), jejímž posláním je dát šanci na život ve zdraví všem lidem na světě. Skrze organizace jako je WHO dochází ke sdílení znalostí, vznikají regulace, které jsou (v ideálním případě) založené na vědeckých poznatcích a probíhá skrze ně vědecká a výzkumná spolupráce.

Své technické agentury má i Evropská unie, a to pod Evropskou komisí. Například v Praze sídlí Agentura EU pro kosmický program, která mimo jiné spravuje evropský globální navigační satelitní systém Galileo a podporuje výzkum a inovace.

Vliv na chování

Mezinárodní organizace se musí vypořádávat se paradoxem – je od nich očekáváno, že budou ovlivňovat chování států a vynucovat závazky, které si státy stanovily, ale zároveň musí respektovat suverenitu a autonomii států.[6] Mezinárodní organizace nejsou globální vládou, ale i tak mají vliv na chování států –  dělají to jen jinými prostředky, než donucením.

Jedním z těchto prostředků je monitoring dodržování mezinárodního práva. Ač samotné mezinárodní právo vzniká dohodami mezi státy a platí pouze pro ty státy, jež se zaváží k jeho dodržování, monitoring často přechází na organizace.

Mezinárodní organizace však mají i další, méně přímé a viditelné, účinky na státy. Mohou formovat identity států a významy konceptů, stanovovat normy akceptovatelného chování nebo proměňovat zájmy a cíle států.

Například za to, že pod slovním spojením „lidská práva“ vidíme právě soubor práv kodifikovaný ve Všeobecné deklaraci lidských práv a mezinárodních paktech, vděčíme primárně OSN. Lidskými právy se budeme dále zabývat v kapitole 5.

Všechny role mezinárodních organizací se různě prolínají. Uvedeme několik příkladů na Organizaci spojených národů ( → OSN a systém OSN). OSN je samostatným aktérem ve chvíli, kdy skrze Světový potravinový program podporuje malé farmáře ve východní Africe. Jako nástroj zahraniční politiky funguje OSN pro ČR, když chceme prosadit nějaké znění rezoluce, tedy formálního dokumentu, který orgány OSN vydávají. Zakládající dokument OSN, tedy Charta OSN, zakazuje státům agresivní válku ( → kapitola 4) a tím omezuje jejich možnosti chování. Prostorem pro interakci je OSN přirozeně, protože se na její půdě mohou setkávat zástupci nejrůznějších státních i nestátních aktérů. Například ve Světové zdravotnické organizaci, která pod OSN spadá, se pak řeší odborná stránka světové ochrany zdraví.

Nyní si představíme některé významné mezinárodní organizace, a OSN rovnou začneme.