Globální nerovnosti a dopady kolonialismu

Globální nerovnosti a dopady kolonialismu

Dnešní svět je plný do očí bijících nerovností. Zatímco v Evropě má až 50% dospělé populace nadváhu [3], dosahuje v Africe podvýživa téměř 20% [4]. Zatímco v EU započne 77% lidí terciární vzdělání, v Latinské Americe tento podíl jen sotva přesahuje 50%, ve střední a jižní Asii nedosáhne ani 30% a v subsaharské Africe dokonce ani 10% [5]. Nerovnosti mezi regiony jsou viditelné ve všech oblastech – kvalita života, státní kapacita, vliv na světové záležitosti. Mnoho z těchto rozdílů má historické kořeny. Mezi ty patří kolonialismus, špatné vládnutí i občanské války. Stav jednotlivých zemí je ale ovlivněn i mnoha dalšími faktory – geografií, přístupem ke zdrojům či globalizací a nedávnými událostmi.

Kolonialismus

Do počátku konce patnáctého století se různé civilizace vyvíjely do velké míry nezávisle na sobě. Nějaké vazby samozřejmě existovaly – například obchod mezi Evropou a islámskými říšemi nebo Čínou – neměly na dané země ale zásadní vliv.

To se změnilo právě v 15. století, kdy technologický rozvoj umožnil dlouhé plavby přes otevřené moře a následnou politickou kontrolu vzdálených oblastí. Přišly první objevné výpravy a evropská impéria započala svou honbu za získáním zámořského území.

Za impéria lze označit mnoho státních zřízení jak před kolonialismem, tak po něm. Dnes například označujeme za impérium Ruskou federaci (kvůli kontrole nad etnicky neruskými sibiřskými oblastmi a zároveň imperiálními výboji proti Ukrajině nebo Gruzii) nebo Čínskou lidovou republiku (kvůli kontrole nad etnickými menšinami v Tibetu a Sin-ťiangu a nárokům na Tchaj-wan).

Evropský kolonialismus začal v 15. a 16. století velkými zámořskými  „objevy“, které byly původně motivovány obchodem a až později koloniální expanzí. Prvními impérii byly Španělsko s Portugalskem, které zabraly hlavně území v Jižní Americe, zatímco v Africe si zřídily pouze obchodní záchytné body. Začal tzv. trojúhelníkový obchod, kdy z Evropy proudily do Afriky hotové výrobky, z Afriky do Amerik otroci a z Amerik do Evropy zdroje. zároveň probíhala obchodní výměna s Indií a východní Asií.

Po industriální revoluci začal evropský trh vyžadovat mnohonásobně větší množství plodin jako dřevo, podzemnici olejnou a kaučuk, co donutilo evropská impéria změnit přístup k Africe, jejíž území nyní potřebovala ovládat. V 17. století vstoupila do hry nová impéria, a to primárně Nizozemsko, Velká Británie a Francie, které si postupně rozdělovaly Afriku. S úpadkem moci místních dynastií ovládli Britové Indii a byla rozdělena i území v Jižní Asii. Mezitím naopak americké kolonie získávaly nezávislost.

Dopady evropského imperialismu tak pociťují různé části globálního Jihu různě, některé efekty jsou ale společné.[9]

Hospodářské dopady

Pozorujeme velké rozdíly v úrovni rozvoje a životní úrovni mezi bývalými imperiálními jádry a koloniemi. Obrázek 22 ukazuje rozdíly ve světovém HDP. Jde vidět, že jsou chudší země primárně koncentrovány v globálním Jihu.

Obrázek 22: Hrubý domácí produkt na hlavu ve světě (2023) vyjádřen v mezinárodních dolarech* vůči roku 2021, zdroj: Data compiled from multiple sources by World Bank – with minor processing by Our World in Data. GDP per capita – World Bank – In constant international-$ [soubor dat]. Data compiled from multiple sources by World Bank, World Development Indicators [původní data]. 2025. Dostupné z: https://ourworldindata.org/grapher/gdp-per-capita-worldbank [citováno 2025-03-17]. Tmavší barva indikuje vyšší HDP.

*mezinárodní dolar –  hypotetická měnová jednotka, která má v daném okamžiku (v tomto případě 2011) stejnou kupní sílu jako americký dolar. Používá se při mezinárodních ekonomických srovnáních.

Aby i globální Jih dosáhl rozvoje ( → kapitola 1), je třeba vysokých investic. Proto rozvíjející se země často trápí vysoké zadlužení nebo závislost na zahraniční pomoci.

Zadlužení má velký dopad na schopnost zemí se rozvíjet. V letech 2020-2022, tedy v klíčových letech pandemie, například vydávalo celých 46 zemí více peněz na splácení úroků dluhů než na veřejné zdraví.[10] Za takových podmínek je pro státy náročné plnit základní funkce, což může vést i ke společenské nestabilitě.

Dalším problémem je, že bývalé kolonie se často zaměřují na produkci primárních (nezpracovaných) surovin, a to dokonce pouze na jednu nebo několik málo surovin. Např. v Zambii nebo Chile tvoří okolo 60% vývozu měď a obě země jsou na ní ve vývozu závislé.[10] To je činí zranitelnými vůči výkyvům cen.

Vnitropolitické dopady

Hranice kolonií vznikaly uměle, když si území dělila evropská impéria bez ohledu na přírodní hranice nebo původní obyvatele. V severní Americe to tak vedlo například ke smrti většiny původních obyvatel. Většina bývach kolonií v Africe jsou pak dnes multinárodnostní státy, jejichž obyvatelé jsou příslušníky různých etnik, kultur a náboženství (viz. obrázek 23). To může vést ke společenskému napětí nebo až k občanským válkám ( → kapitola 4). Za všechny je možné zmínit jeden z nejtragičtějších občanských konfliktů minulého století, válku mezi federální vládou Nigérie a samozvanou republikou Biafrou, který byl poznamenán právě vyhrocenými etnickými vztahy, nebo genocidu ve Rwandě, ve které bylo za pouhých 100 dní zavražděno nad 800 000 lidí na základě jejich etnické příslušnosti.

Při boji za nezávislost toužily kolonie po suverenitě, což ale znamenalo, že jakmile ji získaly, nemohly se už hranice jednoduše změnit. I Organizace africké jednoty, předchůdkyně Africké unie, se shodla, že bude zachována teritoriální integrita. Ačkoliv současné hranice předkoloniální realitu nereflektují, snaha o jejich změnu by pravděpodobně přinesla ještě více problémů. Válka o nezávislost Jižního Súdánu například trvala desetiletí a ani nezávislost zemi mír nepřinesla, boje se separatisty pokračují v Jemenu, Somálsku, na Blízkém východě i v dalších zemích. Existují samozřejmě i vyjímky, kdy rozdělení bylo řešením (Východní Timor a Indonésie), jedná se tedy o složitou otázku. 

Obrázek 23: Etnické skupiny v Africe, zdroj: Harvard WorldMap.  African Ethnic Map. Dostupné z: https://worldmap.maps.arcgis.com/home/webmap/viewer.html?webmap=88ea9d2834184e6a8b2cf176cc111e21 Via: FISHER, Max. A fascinating color-coded map of Africa’s diversity. Vox. 10. listopadu 2015.  Dostupné z: https://www.vox.com/2015/11/10/9698574/africa-diversity-map via [citováno 2024-11-23]

Nejen hranice, ale i politické systémy byly koloniím vnuceny zvnějšku. Tyto politické procesy nebyly přizpůsobeny místním podmínkám a často na nich místní obyvatelstvo nemělo podíl. Po získání nezávislosti tak nezřídka vypukly boje o moc.

Jedním z příkladů je Středoafrická republika (SAR). Země se stala v roce 1903 francouzskou kolonií, Francie ji však nechala spravovat soukromými společnostmi, které si najímaly půdu a využívaly obyvatelstvo k nucené práci. Po druhé světové válce vytvořila Francie místní shromáždění, ve kterých byly kromě kolonistů také zástupci Afričanů, a kolonie mířila k samostatnosti v roce 1960. Nově vznikající Středoafrická republika zdráhavě přijala ústavu navrženou Francií, a první (autoritářský) prezident samostatné republiky povolil také Francii zemi asistovat s tržní či zahraniční politikou. SAR tak zůstala na bývalém imperiálním jádru nadále závislá. Francie podporovala i diktátora Bokassu, který se dostal k moci pučem v roce 1965, s cílem zajistit si přístup k středoafrickým diamantům a uranu. Ačkoliv jej v roce 1979 Francie nakonec sesadila, a dosadila zpět bývalého prezidenta, její angažmá neskončilo, protože ten se musel spoléhat na francouzskou vojenskou podporu, aby se u moci vůbec udržel. Po jeho svržení se země finálně propadla do dodnes trvající politické nestability, přičemž proběhlo několik dalších pučů a několik vln občanské války. [12]

Mezinárodně-politické dopady

Jak jsme viděli v případě Středoafrické republiky, vazby mezi bývalými kolonizátory a koloniemi není jednoduché přerušit.

I Mali, také bývalá francouzská kolonie, se dlouho po osamostatnění z francouzského vlivu nevymanila. Bývalá malijská vláda spoléhala na pomoc francouzských jednotek v boji proti terorismu, po puči v roce 2021 ale byli Francouzi ze země vyhoštěni. Je tedy vidět, že kolonialismus má na mezinárodní vztahy doteď výrazný vliv.

Bývalé britské kolonie zase dnes sdružuje organizace Commonwealth (Společenství národů). U mnoho z nich vyjadřuje přetrvávající vztah s bývalým jádrem to, že formální hlavou státu je britský monarcha.

Kolonialismus jiných zemí než Británie a Francie často není tak zmiňovaný, ale i například Namibie a Německo se dodnes potýkají s dopady kolonialismu. V roce 1904 Němci potlačili povstání původních obyvatel proti nadvládě pouze za pomoci brutálních taktik zahrnujících vyhlazování a koncentrační tábory. Dnes uznáváme události během války za genocidu ( → kapitola 4), společné prohlášení Německa a Namibie z roku 2021, které mělo otázku rozřešit se ale nikdy nepodařilo přijmout.[13]

Ideologické dopady

Pocit sdílené identity států s koloniální minulostí se propsal do vzniku hnutí jako pan-afrikanismus, pan-arabismus a pan-asianismus, které usilují o větší integraci daných regionů.

Vznik určité společné identity globálního Jihu, zakládající se na boji proti (neo)kolonialismu a snaze o ekonomický rozvoj pozorujeme od 50. let minulého století. Její kořeny můžeme najít v Hnutí nezúčastněných (NAM), které za studené války spojovalo státy, které se nechtěly připojovat ani k jednomu bloku. Existuje dodnes a sdružuje okolo 120 států - většinou právě těch zařazovaných mezi země globálního Jihu.

Země globálního Jihu spojují zkušenosti s kolonialismem, intervencemi jiných států a nedostatečným ekonomickým rozvojem, proto obvykle podporují koncepty jako nezasahování do vnitřních záležitostí a hospodářská spíše než politická lidská práva ( → Lidská práva). Ačkoli existují snahy o to, aby měl globální Jih větší zastoupení a vliv na globální rozhodování, je stále podreprezentován.

Špatné vládnutí

Kolonialismus ale není jediným problémem, který země globálního Jihu sužuje. Mnoho zemí se potýká s problémy jako korupce ( → kapitola 1), porušování lidských práv a obecně špatné vládnutí. 

Špatné vládnutí, jako opak dobrého vládnutí, je termín obvykle označující nedostatek odpovědnosti státních institucí, nefungující právní stát a zákony a neefektivitu státní správy.

Špatné vládnutí může vést k úplnému kolapsu státních funkcí, ekonomické stagnaci a další korupci. Řešení je náročné, protože změna musí pokrývat mnoho oblastí a samotné politické elity k ní často nejsou ochotné.

Nerovnost mezi globálním Jihem a Západem se propisuje i do dalších globálních výzev, kterými se budeme zabývat dále.