Nadnárodní korporace

Nadnárodní korporace

Nadnárodní korporace (MNCs) jsou firmy, které působí ve více zemích současně. Často mají hlavní sídlo v jedné zemi a provozuje dceřiné společnosti v dalších.[14] Jako příklad můžeme uvést velké firmy zpracovávající ropu jako Shell, oděvní značky jako Nike nebo H&M nebo technologické giganty jako Google a Microsoft.

Jejich vliv na mezinárodní vztahy se může zdát minimální, opak je však pravdou. Velké nadnárodní korporace jsou hlavními motory ekonomické globalizace, tedy prohlubující se integrace trhů. 

Protože nadnárodní korporace zajišťují většinu mezinárodního obchodu a jsou velkými zaměstnavateli a investory, jejich rozhodnutí ovlivňují nejen je samotné, jejich zaměstnance a trhy, ale i ekonomiku a společnost zemí, ve kterých operují. Proto mohou mít velký vliv i na rozhodování vlád. Zároveň je pro ně často zásadní zahraniční politika zemí, kde sídlí a operují, a proto mají zájem ji ovlivňovat. Dohody o volném trhu nebo naopak jeho regulace, bezpečnost, sankce a další nástroje zahraniční politiky států hrají zásadní vliv pro fungování a hlavně zisky nadnárodních korporací.[15]

Názory na nadnárodní korporace se liší. Jejich odpůrci poukazují na daňové úniky, vykořisťování zaměstnanců, monopolizaci a obcházení regulací. Naopak jejich podporovatelé zdůrazňují přínosy pro ekonomický růst a zvyšování životního standardu.

Jako příklad sporného vlivu nadnárodních korporací můžeme zmínit tzv. hobití zákon na Novém Zélandu. Natáčení filmů podle knih Pána prstenů od J. R. R. Tolkiena přineslo Novému Zélandu mediální pozornost a finanční výhody. Když se ale vyjednávalo o lokaci pro zfilmování Hobita, hrozilo studio Warner Bros, tedy nadnárodní korporace, že kvůli neshodám s hereckými odbory na Novém Zélandu přesune natáčení jinam. Snaha udržet produkci filmů na Novém Zélandu v kombinaci s intenzivním lobbyingem (snahou ovlivnit rozhodování vlády nebo legislativy) vedla k uvolnění pracovněprávní ochrany pracovníků ve filmovém průmyslu. Investice tak zůstaly bezpečně na Novém Zélandu, krok byl ale zároveň kritizován jako rezignace na ochranu pracujících a vzdaní se suverenity ve prospěch korporace.[16]

Nadnárodní korporace ale hrály roli v mnohem větších politických rozhodnutích. Například puč v Guatemale v roce 1954, který zorganizovala americká tajná služba CIA, byl do velké míry výsledkem korporátních zájmů. V roce 1951 si Guatemala zvolila prezidenta Arbenze, který chtěl znárodnit půdu a přimět zahraniční korporace k placení více daní. To ohrozilo investice United Fruit Company, americké firmy, která vlastnila v Guatemale mnoho půdy. Proto United Fruit Company Arbenze vykreslila americkým představitelům jako komunistu, což vedlo k jeho násilnému odstranění od moci. Podobnou roli hrály zájmy britské Anglo-Iranian Oil Company v puči v Iránu o rok dříve. Takto mohou korporace ovlivnit směřování celých zemí na desetiletí.