Evropská unie (EU)

Regionální mezinárodní organizace

Regionální organizace v sobě často kombinují mnoho rolí, jsou však charakteristické tím, že členství v nich je vždy omezeno na určitý světový region. Často se jedná o integrační uskupení, která podporují větší ekonomickou nebo politickou provázanost členských zemí.

Vůbec první mezinárodní organizace vznikaly v Evropě a byly tedy regionální. Patří mezi ně například Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) nebo Rada Evropy. Zároveň ta nejznámější z nich, Evropská unie, dosáhla bezprecedentní míry integrace u svých členů. Stala se inspirací pro podobné organizace v jiných regionech. V Africe jde o Africkou unii (AU), v Americe to je Organizace amerických států (OAS), v jihovýchodní Asii Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN), státy na Blízkém východě sdružuje Liga arabských států (LAS). Stejně široké pravomoci jako EU ale zatím žádná jiná regionální mezinárodní organizace nemá.

Evropská unie

Evropská unie (EU) sdružuje 27 států Evropy. Česká republika se stala členem EU 1. 5. 2004 v dosud největší vlně rozšíření. 

Evropská unie se vyvinula z několika evropských ekonomických organizací, jejichž cílem bylo udržet mír v Evropě po druhé světové válce, a to skrze ekonomickou integraci. Architekti EU počítali s tím, že díky prohloubení tržních vztahů se stanou státy Evropy tak vzájemně závislými, že nebude válka ekonomicky možná. Počátky EU tak byly ekonomické, dnes se ale jedná do velké míry také o organizaci politickou. 

Hlavními orgány EU jsou Evropská komise, Evropská rada, Rada EU a Evropský parlament.

Na Evropské radě se pravidelně alespoň čtyřikrát ročně setkávají hlavy států (obvykle premiéři a premiérky nebo prezidenti a prezidentky) a určují obecné cíle, priority a směřování celé EU.

Evropská komise je úřednický orgán vedený 27 komisaři z každé členské země. Na základě podnětů Evropské rady a dalších mechanismů navrhuje „evropské zákony“, tedy nařízení, směrnice a další regulace.

Tyto návrhy poté pozměňují a finálně schvalují Evropský parlament a Rada Evropské unie. Evropský parlament je přímo volen občany EU. Europoslanci se sdružují do evropských stran a frakcí podle politického přesvědčení, nikoliv podle státní příslušnosti. Na Radě EU se setkávají ministři relevantních ministerstev všech 27 členských zemí EU. Každého půl roku jí předsedá jedna ze členských zemí. 

EU zajišťuje nejen volný obchod a pohyb osob, ale také mír, ochranu práv občanů a efektivní řešení společných problémů, na které jednotlivé státy nestačí. Je jedním z největším poskytovatelem rozvojové pomoci a zasazuje se o udržitelný rozvoj v Evropě i ve světě. 

EU také zastřešuje Schengenský prostor a eurozónu. 

Schengenský prostor umožňuje všem, kteří pobývají v jeho členských zemích (tedy ve 23 členských státech EU a Norsku, Lichtenštejnsku, na Islandu a ve Švýcarsku), volně cestovat, studovat a pracovat v zemích Schengenu bez kontrol na hranicích.

Eurozóna je pak označení pro země, které používají jednotnou evropskou měnu Euro. Euro momentálně používá 20 zemí EU, všechny ostatní, kromě Dánska, které si ponechalo výjimku, by jej měly také v budoucnosti přijmout. Tak můžou učinit poté, co splní tzv. konvergenční (někdy zvaná maastrichtská) kritéria. Tato kritéria zahrnují cenovou stabilitu (tedy nízkou míru inflace), zdravé veřejné finance (tedy únosné státní zadlužení), stabilitu směnných kurzů a stabilní centrální úrokové sazby. Mezi lety 2009-2012 hrozilo, že se eurozóna zhroutí kvůli převážně problémům s veřejným zadlužením v Řecku, Itálii, Španělsku a Portugalsku odhalenými světovou ekonomickou krizí, která vypukla v roce 2008. Eurozóna byla nakonec zachráněna velkými půjčkami pro tyto země, které ale byly zároveň ale podmíněny zásadními ekonomickými reformami.

EU v dnešní době čelí několika krizím, a to jak vnějším, tak vnitřním. 

Poslední rozšíření EU proběhlo v roce 2013, kdy do ní vstoupilo Chorvatsko. Momentálně se na členství připravuje 9 kandidátských zemí a jeden potenciální kandidát (Kosovo). Mnozí kandidáti mají kandidátský status roky nebo i desetiletí, stále však nejsou schopny splnit tzv. kodaňská kritéria, která podmiňují vstup do EU. Důvodem pro tzv. krizi rozšiřování však nejsou jen problémy kandidátských zemí, ale i z politické váhání členů EU, nazývaná enlargement fatigue, tedy únava z rozšiřování. Enlargement fatigue byla způsobena problémy po přijetí velkého množství států bývalého sovětského bloku (včetně ČR) do EU na začátku tisíciletí. Starší, západní, členové EU, očekávají znovu podobné problémy v případě přijetí většího množství nových členů, a nechtějí je riskovat.

Vedou se debaty o tom, má-li být pro EU prioritou rozšiřování (widening), tedy přijímání nových členů, nebo prohlubování (deepening) politické a ekonomické integrace u již přijatých států. Od počátku plnohodnotné agrese Ruska proti Ukrajině se však EU snaží hrát větší „geopolitickou“ roli a zdá se, že proces rozšiřování by se mohl znovu dát do pohybu.

Migrační krize

Jako migrační krizi obvykle označujeme období let 2015-16, kdy do Evropy přišlo nejvíce žadatelů o azyl od druhé světové války za jeden rok (dokud toto číslo nepřekonal příliv uprchlíků z Ukrajiny po ruské agresi v roce 2022). Jednalo se převážně o lidi pocházející ze Sýrie a Blízkého východu, ale také Afriky a jihovýchodní Asie, kde v té době eskalovaly konflikty. Zatímco většina západoevropských zemí je přijala, východnější členské země, včetně Česka, je z většiny odmítly. Přístup k migraci Evropskou unii silně rozdělil.

Brexit

Brexit, tedy odchod Spojeného království z EU, byl další krizí pro EU. Velká Británie po velmi těsném referendu v roce 2016 opustila EU k 31. lednu 2020. Kampaň pro vystoupení byla postavena na otázkách národní suverenity, postavení Británie na světové scéně, migraci, a špatném stavu britských veřejných služeb.[8] Na výsledek referenda, ve kterém se lidé vyslovili pro vystoupení, nebyla EU připravena, a málokdo ho předpovídal. Jednání o vystoupení se protáhla na čtyři roky, a podle odhadů mělo na britskou ekonomiku ještě ničivější dopad, než pandemie.[9] Zhruba od poloviny roku 2022 se dle průzkumů veřejného mínění drží počet Britům, kteří si myslí, že opustit EU bylo špatné rozhodnutí, nad 50%.[10]

Brexit byl přelomovou událostí. Zatímco do té doby byla obecným trendem stále větší integrace (ať už do hloubky či v množství členů), Brexit poukázal na nastupující trend opětovného nárůstu nacionalismu a hrozbu dezintegrace EU.

Válka na Ukrajině

Další krizí, na kterou Evropa nebyla připravena, byla ruská agrese proti Ukrajině, která trvá od 24. února 2022, resp. od roku 2014, kdy Rusko nelegálně anektovalo (připojilo ke svému území) poloostrov Krym. Ač anexe Krymu nebyla pro EU tak přelomovým okamžikem, plnohodnotná invaze odhalila Evropě dlouho popírané skutečnosti. Evropa byla (a některé státy stále jsou) enormně závislé na fosilních palivech z Ruské federace a v období míru EU podceňovala diktátorské režimy a nepřipravovala se dostatečně na obranu proti případné vojenské agresi.Zároveň však odpověď EU na invazi ukázala její bezprecedentní odhodlání chránit své hodnoty. EU uvalila obrovské množství sankcí, do velké míry se dokázala zbavit závislosti na ruských fosilních palivech, a zároveň, spolu s dalšími západními partnery, dodala Ukrajině značnou vojenskou pomoc v boji proti agresorovi. EU také poskytla ochranu milionům Ukrajinců prchajícím před válkou.