Šíření zbraní hromadného ničení

Šíření zbraní hromadného ničení

Zbraně hromadného ničení jsou zbraně s vysoce ničivými účinky, které mohou být použity k rozsáhlému zabíjení nebo ničení infrastruktury a dalších zdrojů. Jde o souhrnný výraz pro jaderné, biologické a chemické zbraně.

Jaderné zbraně

Jaderná technologie je technologie dvojího užití, dá se tedy využít jak k mírovým účelům (výroba elektřiny), tak i k účelům vojenským. Rizikem pro mezinárodní bezpečnost jsou primárně jaderné zbraně, a to kvůli jejich potenciálu během velmi krátké doby potenciálně zničit většinu planety.

V dnešní době je devět jaderných států, a to USA, Velká Británie, Francie, Rusko, Čína, Indie, Pákistán, Severní Korea a Izrael.

Jediné válečné nasazení jaderných zbraní proběhlo za druhé světové války, kdy USA shodily jaderné bomby na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Proběhl ale nespočet jaderných testů ze strany jaderných mocností, které mají doteď v daných regionech škodlivé dopady.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní (1970) zavazuje jaderné státy k tomu, aby technologii nepředávaly dalším států, a smluvním stranám, které je nevlastní, zakazuje si jaderné zbraně opatřit. Indie, Pákistán a Izrael Smlouvu ovšem neratifikovali a Severní Korea svou ratifikaci stáhla. To ztěžuje světové snahy o nešíření jaderných zbraní.

Jaderné zbraně v dnešní době slouží jako nástroj odstrašení. To znamená, že pokud by někdo zaútočil na jadernou velmoc, ta může reagovat použitím jaderných zbraní, což by mělo na útočící zemi zničující dopady a ta si tak útok předem rozmyslí. Pod takovým „jaderným deštníkem“ je i Česká republika díky jaderným zbraním dalších členů NATO. 

Pokud by se jednalo o potenciální válku mezi dvěma jadernými mocnostmi, během studené války se logika řídila tzv. doktrínou vzájemně zaručeného zničení (MAD). MAD stojí na principu toho, že i po prvním útoku by druhá jaderná mocnost byla schopna odvety. Ani jedna ze zemí by tak vzájemný jaderný útok nepřežila.

Díky smlouvám o limitaci jaderného zbrojení jako Dohodě o snížení počtu strategických zbraní (START, START II, New START) se celkový počet jaderných zbraní ve světě po studené válce snížil. Stále ale zůstávají rizikem, a to zvláště pokud by se dostaly do rukou teroristů nebo dalších nestátních aktérů. Stejným problémem je šíření jaderných kapacit do rukou státních sponzorů terorismu. Příkladem je Íránská islámská republika, která se již po mnoho desetiletí snaží vyvinout jadernou zbraň. V roce 2015 tomu měl učinit přítrž Společný komplexní akční plán (JCPOA), ten ovšem ztroskotal a Írán nadále pokračuje ve vývoji jaderných zbraní.

Jaderné zbraně tak zůstávají existenční hrozbou pro lidstvo – zároveň ale efektivním nástrojem odstrašení. Nelze očekávat jejich úplný konec, a proto se musíme soustředit na praktickou snahu o minimalizaci rizik s nimi spojenými.

Chemické a biologické zbraně

Chemické a biologické zbraně jsou dalším typem zbraní hromadného ničení. Chemické zbraně stojí na ničivé síle chemických sloučenin. Biologické zbraně pak zabíjí za pomoci bakterií nebo virů.

Používání chemických zbraní je zakázáno Úmluvou o chemických zbraních (1997). Přesto se i po jejím vstupu v platnost našly příklad použití chemických zbraní, např. ve válce v Sýrii. Chemické zbraně je náročné regulovat z důvodu toho, že chemikálie jsou také zboží dvojího užití a jsou tak široce dostupné.

Biologické zbraně jsou také zakázány, a to Úmluvou o zákazu biologických zbraní (1975). Její vynucování je však podobně náročné jako u zbraní chemických, a to proto, že biologické zbraně mohou být vyvíjeny v laboratořích tvářících se jako civilní objekty.

Regulace zbraní hromadného ničení tak i přes dlouhodobé snahy stále zůstává velkou výzvou.