Válka

Válka

Definice války je výzvou, se kterou se mezinárodní vztahy potýkají od svých počátků, a která se s rozvojem vojenství stává stále zapeklitější. Válku si každý jistě dokážeme nějak představit. Boj, armády, strategie, mobilizace…

Nalézt univerzální vlastnosti války ale není jednoduché. U definování navíc musíme být velmi opatrní, protože označit něco jako válku s sebou potencionálně nese obrovské důsledky.

Problém toho, co ještě můžeme označit za válku, nastává nejen v krajních případech, jako jsou kyberútoky, informační válka nebo skryté operace, ale i v otázkách občanských konfliktů. Kdy se jedná o válku, kdy o genocidu, kdy o terorismus? V jaké chvíli má napadený stát právo na sebeobranu a jaké prostředky k tomu může použít? 

Abychom předešli nedorozuměním v rámci této učebnice, válku definujeme níže. Nejedná se však o jedinou možnou ani jedinou správnou definici, protože různí autoři využívají různé definice pro různé účely, a politické vnímání války je ještě další rovinou samo o sobě.

Pro nás je tedy válka zamýšlený organizovaný násilný střet mezi dvěma a více ustavenými politickými entitami, které jsou schopny se navzájem poškodit. 

→ Válka je zamýšlená. To znamená, že se válka nemůže „přihodit“ omylem, ale musí to být vědomé rozhodnutí.

→ Válka je násilný střet. Ozbrojené násilí nemusí být jedinou ani hlavní složkou boje, ale musí být přítomné. 

→ Válka probíhá mezi ustálenými politickými entitami schopnými organizovat násilí. Válka tedy není nutně pouze záležitostí států, válku mohou vést i jiné skupiny, které mají vedení, struktury a zdroje, aby byly schopné organizovat násilí. Organizovanost válečného snažení také implikuje, že spontánní výbuchy násilí jako například rabování, násilí páchané davy apod. nepovažujeme za válku.

→ Ve válce jsou všechny strany schopny se navzájem poškodit. Ačkoliv nemusí mít stejnou kapacitu, žádná z nich nesmí být úplně bezbranná, jinak se nejedná o válku. 

Vyhlášení války

Válka nemusí být vyhlášena, abychom o ní jako o válce mohli mluvit  – naopak, od druhé světové války se války obvykle formálně nevyhlašují, protože je agrese nelegální pod mezinárodním právem. To ale nijak neovlivňuje skutečnost, že války stále probíhají. Například Ruská federace mluví o své agresi vůči Ukrajině jako o „speciální vojenské operaci“ a odmítá označení válka, to ale nic nemění na tom, že se o válku jedná. Rusko zamýšlelo a zorganizovalo násilné napadení Ukrajiny a Rusko i Ukrajina jsou dvě ustavené politické autority (konkrétně státy), které jsou schopny se navzájem poškodit. Proto se jedná o válku, nehledě na tvrzení ruské strany.

Moderní přemýšlení o válce v mezinárodních vztazích spojuje jedna premisa – válka je špatná. To avšak nevylučuje, že je v určitých případech nutná nebo ospravedlnitelná, jako u sebeobrany. Vést válku by ale nikdy neměla být samotným cílem nějaké politiky, válka má být nanejvýše prostředkem k dosažení určitého cíle, ideálně spravedlivého míru. To mějte na paměti nejen při čtení této kapitoly, nýbrž i při přemýšlení nad světovými konflikty.

Aktéři ve válce

Války můžeme dělit podle toho, jací aktéři jsou jejich stranami. Rozlišujeme tři druhy válek:

1. Mezistátní válka je válka mezi dvěma a více státy. Stát, jak již víme, je politická jednotka s hranicemi, obyvateli, vládou a kapacitou vstupovat do mezinárodních vztahů.

Příkladem mezistátní války je válka na Ukrajině ( → Vzorová analýza) nebo druhá světová válka.

2. Občanská válka je válka mezi vládou a nevládním aktérem nebo válka mezi více nevládními aktéry. Obvykle se jedná o války o vládu nebo kontrolu nad určitým územím nebo o boj určité skupiny za autonomii nebo vlastní stát. Vláda je často alespoň jednou stranou konfliktu, existují ale i případy, kde se jakékoliv státní struktury rozpadnou a bojují mezi sebou dvě skupiny, z nichž žádná není vládou.

Jedním z příkladů občanská války je občanská války v Nigérii (také nigerijsko-biaferská válka), která proběhla v 60. letech minulého století. Jednalo se o válku za samostatnost samozvané republiky Biafra, území na jihu Nigérie obývaného převážně etnickou skupinou Igbo. Válka skončila prohrou Biafry, která tak zůstala součástí Nigérie. Ve válce se neangažovali žádní jiní aktéři než federální vláda Nigérie a ozbrojené složky Biafry.

3. Internacionalizovaná občanská válka je druh občanské války, do níž jsou kromě domácích aktérů zapojeny jedna nebo více vlád jiných států, které vojensky podporují jednu nebo více stran.

Známe bezpočet příkladů internacionalizovaných občanských válek. Můžeme uvést například občanskou válku v Somálsku, do níž se zapojily USA a několik afrických zemí či občanskou válku v Sýrii se zapojením mnoha států včetně USA, Ruska, Turecka, Izraele nebo Íránu.

Války dnes a v historii

V různých historických epochách převládaly různé typy válek. 

V 18. a 19. století byly typické války mezistátní a koloniální, přičemž mezistátní dominovaly až do druhé světové války. 

Pod pojmem koloniální války se rozumí války, kterými ke svému území evropská impéria připojovala kolonie a zámořská území. Tyto výbojné války byly charakterizované velkou mocenskou nerovností, neboť původní obyvatelé měli jen velmi omezené možnosti obrany. Proti imperiální nadvládě mnoho kolonií později vedlo války za nezávislost. Protože kolonie nebyly ve všech ohledech součástí imprérií a jejich původní obyvatelé často nebyli občany se stejným postavením jako občané centra, nelze mluvit o občanských válkách. Nejedná se ale ani o války mezistátní, neboť kolonie nebyly suverénními státy.

Období studené války bylo charakteristické soupeřením tehdejších bloků v zástupných válkách. Nedocházelo k přímé konfrontaci mezi USA a Sovětským svazem (proto studená válka), obě strany se ale zapojily do mnoha občanských konfliktů, ve kterých podporovaly jednu ze stran. Válku tak vedly nepřímo. Ochota bloků poskytnout válčícím stranám zdroje, pokud se k nim přidají, vedla k nárůstu počtu občanských válek (viz. Graf 2) [1]. Jako příklad zástupné války lze uvést korejskou válku nebo válku ve Vietnamu. 

V devadesátých letech pak s koncem ideologického soupeření ustoupil počet válek motivovaných světonázorem a naopak přibylo konfliktů s etnickými a národnostními podtóny. Obecně se ale počet konfliktů zmenšoval, což vedlo k nadějím, že budou války postupně vymýceny. Okolo roku 2015 se tento trend ale zvrátil, a to primárně jako důsledek zapojení teroristické organizace Islámský stát do mnoha konfliktů. [2] Následovaly válka na Ukrajině, v Etiopii, Myanmaru, války na Blízkém východě a další, které vzestupný trend ještě posílily.

Typy válek

Války se vždy vedly pro rozdílné důvody, za rozdílnými cíli, rozdílnými cestami a měly rozdílné dopady. Tyto rozdíly mezi válkami je třeba mít na paměti, když se snažíme války srovnávat nebo vůbec spočítat, kolik jich bylo. Například koloniální války některými autory nejsou vůbec považovány za války, jiní zase mezi války počítají až konflikty s určitým minimálním počtem obětí.

Konvenční války se vyznačují převahou boje za pomoci střetů armád, které rozhodují o výsledku války. Jsou postaveny na tom, že civilisté nejsou legitimním vojenským cílem a ve válce jsou tedy užívané primárně zbraně, jejichž cílem je porazit protivníka v bitvě.

Nekonvenční války jsou pak charakterizovány smazáním rozdílů mezi civilisty a bojujícími a legitimními a nelegitimními vojenskými cíli a odmítnutím výsledků bojů jako indikátoru výhry nebo prohry.

Jedním z nekonvenčních způsobů válčení je guerillová válka.

Kvůli různým způsobům válčení mají války i velmi rozdílné dopady na válčící země. Některé konflikty mohou být limitované a ovlivnit pouze část země, jako například válka o Falklandy. Jiné války jsou totální, jako například světové války.

Dnešní války je ale velmi těžké zařadit na dichotomii konvenční/nekonvenční, a to i kvůli vlivu moderních technologií. 

Válka v kyberprostoru, informační a hybridní válka

Moderní technologie vedly ke zvýšení počtu domén, ve kterých se válčí. Dnešní války jsou tak vedeny i na digitální a informační frontě, které jsou stejně důležité jako fyzický boj.

Cílem útoků v kyberprostoru jsou obvykle vládní nebo armádní počítačové sítě nebo kritická infrastruktura (dodávky elektřiny, tepla, nemocnice). Jejich cílem může být hardware, software i lidé, kteří technologie užívají.[4]

Kyberútoky jsou součástí válek, problém ale může nastat, když jde o osamocený útok. Zakládá takový útok právo na sebeobranu? A jakými prostředky? Na tyto otázky neexistuje univerzálně přijímaná odpověď.

Informační válka pak také zcela nenaplňuje definici války, není-li prováděna jako součást dalších operací. Informační válka označuje cílené šíření informací, jejichž cílem je ovlivnit názory společnosti cílového státu, a to buď přímo ve prospěch daného aktéra nebo oslabením cílového státu kvůli podrytí důvěry občanů v něj. Informační válka se tak vede primárně za pomoci šíření dezinformací, zasévání nenávisti a manipulace, což je v dnešní době díky internetu, sociálním sítím a generativní umělé inteligenci nebezpečně jednoduché. Ruské informační operace proti zemím EU včetně Česka splňují charakteristiku informační války. To přináší nové otázky pro naše obranné strategie.

Hybridní válka je kombinace různých nevojenských (informační válka, špionáž) nebo polovojenských nástrojů (sabotáž, podpora nestátních ozbrojených skupin) s cílem oslabení či poražení protivníka bez nasazení hlavní vojenské síly. [5] Tento název se vžil pro ruské aktivity proti Evropě a obzvláště Ukrajině po nelegální anexi Krymu v roce 2014, ačkoliv původně termín pochází z Ruska, kde označoval aktivity Západu proti němu.