Globalizace

Globalizace

V průběhu historie se role nestátních aktérů měnila. Před ustavením evropského systému suverénních států byl zásadní vliv náboženských organizací jako například křesťanské církve. Později, za kolonialismu, hrály zásadní roli soukromé společnosti jako například nizozemská Sjednocená východoindická společnost, která prakticky spravovala nizozemské kolonie a měla dalekosáhlé pravomoci zahrnující vedení válek. Obecně jsme však nárůst vlivu nestátních aktérů začali pozorovat hlavně s rozvojem globalizace.

Globalizace je proces vytváření politických, ekonomických a kulturně-sociálních vazeb, jež přesahují hranice států, národů a regionů.[1] Vede ke zvyšující se propojenosti světa v oblasti politiky, ekonomiky a kultury, a tak ovlivňuje celé mezinárodní uspořádání, státy i jednotlivce.

Globalizace přináší větší výběr zboží s nižšími cenami díky většímu trhu s více účastníky ve volné tržní soutěži, umožňuje rychlé mezinárodní šíření myšlenek a informací. To je samozřejmě výhodou zvláště pro spotřebitele a firmy schopné vyvážet zboží za mezinárodně konkurenceschopné ceny. Ne všechny části společnosti ovšem z globalizace benefitovaly. 

Ekonomická globalizace vedla mimo jiné k tzv. offshoringu, tedy přesunu výroby do zemí s levnější pracovní silou nebo méně regulacemi a daněmi. To často vedlo ke ztrátě pracovních míst v západních zemích ve prospěch zemí globálního Jihu. Například Velká Británie mívala velmi rozvinutý textilní průmysl, ale dnes je drtivá většina oblečení vyráběna v Číně a dalších zemích jihovýchodní Asie, a tím její bývalá průmyslová centra trpí.

I politická a kulturní globalizace mají svá pro a proti. Šíření politických myšlenek přes internet bylo katalyzátorem Arabského jara a dalších prodemokratických hnutí. Zároveň ale zjednodušila i šíření radikální a nenávistných myšlenek, jako v případě Myanmaru, kdy radikalizace skrze Facebook vedla k násilí na etnické menšině Rohingů. Kulturní globalizace pak sice umožnila lidem poznat kultury z opačného konce světa, zároveň se ale mnoho původních kulturních fenoménů pod tlakem mainstreamu upozadilo.

O začátku globalizace se nejčastěji mluví v souvislosti s dobou konce studené války. Mnoho globalizačních procesů ale začalo mnohem dříve. Například pronikání západních myšlenek do světa pozorujeme již od dob kolonialismu, počátek celosvětového šíření technologií pak datujeme do 19. století.[2] Globalizace na nižší než celosvětové úrovni, tedy například v rámci kontinentů, je pak ještě mnohem starším jevem. Příkladem globalizačních procesů může být šíření řečtiny a řecké kultury v helénském období antického Řecka, šířením abrahámovských náboženství nebo obchod přes hedvábnou stezku.

Devadesátá léta minulého století ale přinesla bezprecedentní urychlení globalizace, a s ním i změnu v přemýšlení o roli nestátních aktérů v mezinárodních vztazích. Na nestátní aktéry se zaměřila pozornost výzkumníků a vedly se debaty o tom, že nestátní aktéři  přeberou role států – až tak revolučně globalizací zapřičiněné změny působily.

Globalizace vskutku do velké míry omezuje možnosti států a naopak zvyšuje vliv nestátních aktérů. Vznik globálního trhu (ekonomická globalizace), regionálních integračních uskupení jako Evropská unie (politická globalizace) a rychlé šíření audiovizuálních záznamů díky internetu (kulturní globalizace) všechny omezily suverenitu vzájemné závislosti států ( → kapitola 1). Vliv díky nim naopak získaly nadnárodní korporace, transnacionální hnutí a mezinárodní organizace, které jsou pro tyto procesy zásadní.

Postup globalizace byl po dlouhou dobu považován za téměř nezastavitelný, i když neprobíhal vždy a všude stejným tempem a neprojevoval se pokaždé ve stejných oblastech. Dnes už se ale nejedná o tak jednoznačný trend jako dříve. Globalizace v mnoha zemích podnítila nacionalistické tendence, tedy anti-globalizaci. Ta se projevuje například nárůstem podpory politických stran, které zdůrazňují národní identitu a ekonomickou soběstačnost nebo apelují na „původní“ kulturu země.

Anti-globalizační hnutí byla například velkým faktorem při referendu o odchodu Velké Británie z Evropské unie v roce 2016 (tzv. Brexit) nebo při prvním zvolení prezidenta Trumpa do funkce v USA ve stejném roce. Obě události byly velkou ranou pro dosavadní postup globalizace. Následná pandemie nemoci Covid-19, agrese Ruské federace proti Ukrajině, zhoršování vztahů mezi Spojenými státy a Čínou nebo útoky hútíských povstalců z Jemenu na obchodní lodě v Rudém moři pak ukázaly, že se povaha globalizace a její vnímání mění. Proti něčemu, co bylo dlouho považováno za veskrze pozitivní vývoj, se tak zvedá vlna odporu.

Dnes se mluví o nahrazení globalizace jinými trendy, a to buď regionalizací – tedy vytvářením vnitřně integrovaných ale navzájem oddělených bloků, nebo dokonce deglobalizací – rozpojování vazeb.