Moc

Moc

Ač suverenita a z ní plynoucí svrchovaná rovnost zaručuje státům v mezinárodním společenství rovnou pozici, zároveň nemůžeme ignorovat, že státy mají různé postavení v tom, jakou mají moc.

Moc je jedním z klíčových konceptů v mezinárodních vztazích. Někteří dokonce tvrdí, že otázka „Co dělá některé státy mocnější než jiné?“ je vůbec nejdůležitější otázkou celé disciplíny, protože moc jednou z hlavních proměnných v mnoha teoriích a konceptech, počínaje válkou a konče mezinárodní spoluprací. [10]

Moc definujeme jako schopnost jednoho aktéra přimět druhého aktéra, aby změnil své chování, a tak první aktér dosáhl svých cílů. Primárně nás zajímá moc států jakožto ústředních aktérů mezinárodních vztahů.

Moc často dělíme na několik druhů: tvrdou hard power, měkkou soft power a chytrou smart power.

Tvrdá moc je schopnost donutit druhého aktéra změnit chování prostřednictvím hrozby vojenskou silou, použití vojenských prostředků nebo donucujících ekonomických opatření. Jedná se tedy o použití nátlaku.

Měkká moc je schopnost donutit druhého aktéra změnit chování díky tomu, že první aktér je cílovým aktérem obdivován a považován za vzor hodný následování. Nejedná se o nátlak, ale o přitažlivost kultury, hodnot, ekonomicko-sociálního modelu nebo o morální autoritu prvního aktéra. [11]

Chytrá moc je pak kombinací donucení (tvrdé síly) a přitažlivosti (měkké síly) tak, aby byla strategie aktéra úspěšná.

Moc, kterou může určitý aktér opravdu získat, má své limity. Ty jsou dány tzv. mocenským potenciálem, což je souhrn všech zdrojů moci, kterými stát disponuje, dále schopností státu převést potenciál do reálné moci a okolnostmi dané situace.

Mezi zdroje moci se u států obvykle řadí: [12]

• přirozené zdroje moci

  • geografie (poloha, terén apod.)

  • přírodní zdroje (nerostné zdroje, zásoby vody apod.)

  • populace

• hmotné zdroje moci

  • ekonomické faktory (výkon ekonomiky, míra industrializace, odolnost apod.)

  • infrastruktura

  • vojenská síla

• nehmotné zdroje moci

  • pověst státu v zahraničí

  • veřejná podpora vlády

  • schopnosti vůdčích osobností

Různé zdroje moci může stát proměnit v různé druhy moci. Například nehmotné zdroje jsou často spojovány s měkkou mocí, zatímco vojenská síla  je obvykle asociována s tvrdou mocí. 

Zdroje moci jsou ale provázané. Stát s velkou rozlohou území bude pravděpodobně mít také potenciál mít větší množství obyvatel, a tím pádem možnost mít větší armádu. Kvalita dopravní infrastruktury se může odvíjet od toho, jak hornatý je v zemi terén, ekonomická situace je spojena s veřejnou podporou vlády. Našli bychom mnoho dalších příkladů, a musíme si být těchto vazeb vědomi, pokud chceme správně odhadovat mocenský potenciál.

Jak jste si ale mohli všimnout, jedná se o velmi široké kategorie. Je v podstatě nemožné mocenský potenciál přesně měřit nebo srovnávat jeho hodnoty u různých států – jedná se spíše o odhady nebo vnímaný potenciál.

Ani země, které mají velmi vysoký potenciál moci, nejsou vždy schopné přimět jiný stát ke změně chování. Jako příklad nám může posloužit neschopnost USA zabránit Izraeli v invazi do Rafahu na jaře 2024. Takovou situaci nazýváme paradox nerealizované moci. [13] Mezi jeho dvě hlavní příčiny patří:

1. Stát se není být schopen nebo ochoten své zdroje moci proměnit v reálnou moc. Vrátíme-li se k příkladu výše, hypotézou by bylo, že USA nebyly schopny nebo ochotny využít svoji moc, aby více zatlačily na Izrael a proto jejich moc selhala. To by mohlo souviset i se náladou veřejnosti v USA.

2. Efektivita závisí na kontextu – kdo se snaží koho přimět k čemu. Země mohou být slabé v jedné situaci ale silné v jiné, protože různé zdroje moci jsou různě účinné v závislosti na situaci. Moc tak nelze vnímat jako konstantu, ale jako proměnnou závislou na konkrétních parametrech každé určité situace. [14] Neschopnosti USA odradit Izrael od invaze by tedy byla vysvětlena tím, že zdroje moci, které USA mají, byly v této situaci nepoužitelné, případně, že invaze byla pro Izrael příliš důležitá na to, aby moc USA v takové chvíli mohly něco ovlivnit. 

Vidíme tedy, že výsledek použití moci závisí na kvalitě strategie státu i kontextu dané situace. Nelze tvrdit, že mocenský potenciál má jasný vliv na to, jak bude určité užití moci úspěšné, protože moc definujeme jako výsledek, tedy změnu chování cílového aktéra. V tom hraje roli více než jen to, jakým potenciálem moci první stát disponuje – jak již bylo uvedeno výše, kontext a schopnost a ochota jsou také zásadní.

Příklad s USA a Izraelem však slouží pouze pro ilustraci, proto je třeba mít na paměti, že vývoj událostí mohl mít i jiné příčiny, například vnitropolitickou situaci v USA.

Důležitost zdrojů moci se také mění s časem a kontextem. Potenciál moci není konstantní, nikdy se neměnící vlastností státu. V dnešní době je například zásadní disponovat vyspělými technologiemi, zatímco před industriální revolucí šlo hlavně o množství pracovní síly v zemědělství. Ropa se stala zdrojem moci až poté, co se zjistilo, jak ji zpracovat a využít jako zdroj energie. Naopak některé zdroje moci postupně ztratily svou relativní důležitost – například armáda, ač stále důležitá, již není považována za vhodný prostředek realizace moci, a státy většinou preferují méně kontroverzní, nákladná a riskantní opatření.

Proto se nikdy nemůžeme spoléhat pouze na mocenský potenciál, chceme-li porozumět moci států.