Liberalismus

Liberalismus

Historie

Liberalismus navazuje na osvícenskou tradici. Myšlenky filosofů Lockeho, Montesquieu a obzvláště pak Immanuela Kanta s jeho spisem K věčnému míru (1795) položily základ pozdějšího liberalismu v mezinárodních vztazích. Ten se formoval v meziválečném období a je znám jako idealismus. Hlavním představitelem meziválečného idealismu je Woodrow Wilson (prezident USA v letech 1913-1921). Idealismus se začátkem druhé světové války upadl do pozadí.

Po druhé světové válce převládal v mezinárodních vztazích realismus. To se změnilo v 70. letech 20. století se vzestupem neoliberalismu. Mezinárodní vývoj té doby do velké míry popíral realistické teze: státy v západním bloku často a intenzivně spolupracovaly, a zdálo se, že bezpečnost není jediné prizma, skrze které se navzájem vidí. Za jeden z nejvýznamnějších zdrojů neoliberalismu se považuje kniha Moc a vzájemná závislost: proměna světové politiky (1977) od Roberta Keohane a Josepha Nye, které se povedlo propojit některé liberální a realistické předpoklady do jedné teorie.

(Neo)liberalismus se po konci studené války těšil výsostnému postavení a bezprecedentnímu vlivu. K prominenci liberalismu přispěl i Francis Fukuyama se svým dílem Konec dějin a poslední člověk (1992). V této knize zachytil optimistickou náladu po konci studené války, vyhlásil „konec dějin“ a obhajoval nevyhnutelnost šíření liberálně-demokratického kapitalismu jako nejvyšší úrovně lidského rozvoje. Realita se ale nakonec ukázala složitější.[8] Dobu devadesátých let dvacátého století ale dodnes často, v odkazu na Fukuyamu, označujeme jako dobu „konce dějin“.

Liberalismus jako takový ale zahrnuje několik myšlenkových proudů a je mnohem méně vnitřně soudržný než realismus.

Teze

Liberalismus stojí na základním předpokladu, že člověk je z podstaty dobrý, racionální a schopen se poučit. Špatná komunikace, instituce a společenské struktury mohou ale způsobit, že koná špatně – například vede válku. V tom se liberalismus zásadně liší od realismu, který má o lidech nevalné mínění.

S realismem má liberalismus naopak společný předpoklad racionality, a to jak u lidí, tak i u států. Lidé a státy však jednají nejen racionálně, ale i morálně.

Liberalismus je navíc voluntaristický, věří, že jsou lidé schopni významně změnit své chování, pokud chtějí.[9] Proto je možné válku překonat. Žádná jiná teorie není tak optimistická – a právě přílišná naivita bývá liberalismu často vyčítána.

Liberalismus věří, že existuje několik možností, kterými lze zajistit mír. Těmi jsou:

• domácí instituce (demokracie),

• mezinárodní instituce (mezinárodní organizace, mezinárodní právo),

• a mezinárodní obchod.

Teorii demokratického míru tvrdí, že demokratické státy mezi sebou méně vedou války.

Nadále pak hraje v míru svou roli volný trh. Teorie komerčního míru zastává názor, že ekonomická provázanost států zabrání válkám mezi nimi.

Stejně tak liberalismus tvrdí, že je třeba posílit mezinárodní instituce, které budou podporovat mírová řešení problémů. Mezinárodní právo, které zakáže válku, organizace, které budou propojovat státy se společnými cíli a budovat porozumění – to vše povede k míru. 

Liberální instituce by tedy měly stát na principu kolektivní bezpečnosti.

Zatímco liberalismus se soustředí na otázku míru, neoliberalismus už jde i dále. V neoliberalismu je mezinárodní uspořádání stejně jako u realismu definováno jako anarchie ve smyslu absence globální vlády. Narozdíl od realismu z toho ale liberalismus nevyvozuje závěr, že anarchie vede ke konfliktům. Podle liberálů je dlouhodobá spolupráce v anarchii možná, stejně jako trvalý mír.

Bezpečnost je totiž z hlediska liberalismu pro státy nanejvýš stejně důležitá jako ekonomický rozvoj, prestiž, lidská práva a další otázky veřejného zájmu – neexistuje tedy hierarchie zájmů. Spoluprací v těchto oblastech mohou státy získat více než nespoluprací a proto je pro ně výhodné spolupracovat.

V rámci liberalismu existuje ještě několik dalších významných proudů. Často se zabývají rolí státu v mezinárodních vztazích, a zpochybňují buď jeho suverenitu, nebo jednotu.

Transnacionalismus

Transnacionalismus si všímá, že státy jsou propojeny na mnoha úrovních, nejen na té vládní, a využívá tyto vztahy pro vysvětlení spolupráce v mezinárodní politice. Vztahům mezi státy, které ale nejsou mezivládní vztahy, říkáme transnacionální vztahy. Může se jednat o vztahy mezi partnerskými městy, kraji, jednotlivými ministerstvy, armádami i jednotlivci. Transnacionální vztahy jsou ale i vztahy mezi občanskou společností nebo mezi firmami. Teorie transnacionalismu tak poukazuje na to, že stát ztrácí stát kontrolu nad množstvím záležitostí a otevírá tak dveře studiu ostatních aktérů ( → kapitola 2). Díky odmítnutí představy státu jako unitárního aktéra začnou být důležité vnitrostátní procesy, struktura vnitřní suverenity ( → kapitola 1) i otevřenost hranic.

Komplexní vzájemná závislost

Teorie komplexní vzájemné závislosti z pera amerických akademiků Roberta Keohane a Josepha Nye se zabývá závislostními vztahy mezi státy. Teorie popisuje dopady toho, jak se s postupující globalizací zvyšoval objem mezinárodního obchodu, cestování, komunikace apod. – a státy začaly ztrácet soběstačnost a suverenitu vzájemné závislosti ( → kapitola 1). Státy jsou ovlivněny děním v jiných státech, tedy děním, nad kterým nemají kontrolu, a naopak, dění u nich ovlivňuje ostatní státy. To činí státy zranitelnými, zároveň je to ale nutí spolupracovat.

Liberalismus tedy obecně poukazuje na skutečnost, že stát není schopen dokonale ovládat události, a proto se musíme zabývat nejen bezpečnostními, ale i ekonomickými a sociálními otázkami mezinárodních vztahů.

První světová válka očima liberálů

První světová válka (1914-1918) byla globálním konfliktem, který začal v Evropě. Po atentátu na dědice Habsburků arcivévodu Franze Ferdinanda vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku, a složité sítě spojenectví zatáhly do války postupně všechny evropské a světové mocnosti. Předcházelo jí koloniální soupeření, zbrojení, změny v rozložení moci mezi evropskými mocnostmi a obecně rostoucí nestabilita. 

Z liberálního pohledu lze první světovou válku interpretovat jako výsledkem špatné komunikace, sérií nedorozumění, a institucionálních nedostatků, nikoliv jako záměr.[11] Ten by totiž nebyl racionální. 

Otevřená komunikace mezi státy hraje v liberalismu významnou roli. Takzvaná tajná diplomacie, skrze kterou byly v předválečném období uzavírány aliance, smlouvy o obraně apod. vedla ke vzniku neprůhledné sítě závazků, která měla nakonec katastrofické dopady a zatáhla do války většinu světa.

Dalším faktorem byla nedemokratická povaha evropských mocností a soupeření, které zabraňovalo vzniku společných norem.

První světová válka v očích liberálů prokázala, že vojenská síla není vhodným a efektivním nástrojem pro dosahování vlastních cílů. Věřili ale, že je možné se z ní poučit. Nová, otevřená diplomacie měla probíhat ve Společnosti národů, a zajistit mír. To se ale nepovedlo.

Liberalismus po studené válce

Liberalismus, stejně jako realismus, motivoval určitá zahraničně-politická rozhodnutí. Kromě ustavení Společnosti národů, jak již bylo řečeno výše, byl liberalismus zvláště prominentní po studené válce.

Jako příklad můžeme bezpochyby jmenovat válku v Zálivu.

Reakce mezinárodní komunity tak byla naprosto v souladu s liberální logikou kolektivní bezpečnosti.

Zvláště silný vliv liberálního institucionalismu lze vidět i na evropské integraci. Předchůdci Evropské unie (Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství) vznikli vlastně na teorii komerčního míru, protože po druhé světové válce došli státníci k závěru, že je třeba vzájemné kontroly mezi evropskými státy. Co začalo jako kontrola nad uhlím a ocelí jakožto zásadními surovinami pro zbrojení se rozvinulo ve všestrannou ekonomickou a politickou spolupráci a svázalo prosperitu zemí k sobě, což mělo zajistit mír. Je třeba uznat, že členové EHS a EU mezi sebou již nikdy přímou válku nevedly, a lze to tedy označit za úspěch.