Doteď jsme se bavili o tom, že stát něco dělá. Teď se podíváme na to, kdo je ale vlastně stát – kdo dělá rozhodnutí, které označujeme za rozhodnutí státu. V podstatě se tedy ponoříme do detailů vnitřní suverenity ( → Vnitřní suverenita ).
V jednotlivých teoriích mezinárodních vztahů ( → kapitola 3) se liší pohledy na jednotnost státu. Některé teorie ho považují za tzv. unitárního aktéra, tedy aktéra vystupujícího na mezinárodní scéně jednotně a soudržně – jako jedna jednotka. Nezajímá je, jak rozhodnutí uvnitř státu vznikají, ale pouze jejich finální podoba. Unitární přístup pracuje s předpokladem, že jakmile stát jednou udělá nějaké rozhodnutí, tak ho provede a případná vnitřní opozice nehraje velkou roli.
Jiné teorie naopak zdůrazňují vnitřní rozpory a protichůdné názory jednotlivých aktérů uvnitř státu při procesu přijímání rozhodnutí.
„Kdo to je stát“ se u každého státu trochu liší, protože se liší vnitřní politická uspořádání.
Jak probíhá formulace zahraniční politiky v ČR? [32]
Česká republika je parlamentní demokracií. Hlavní roli v zahraniční politice hraje vláda, která ji jakožto výkonná složka moci vykonává. [33] V rámci vlády pak spadá pod Ministerstvo zahraničních věcí.
Parlament ratifikuje mezinárodní dohody a rozhoduje o vyhlášení válečného stavu, plnění závazků plynoucích z obranných dohod (tedy převážně našich závazků vůči NATO → kapitola 2) a rozhoduje o vyslání českých vojsk mimo území ČR nebo o pobytu cizích vojsk na území ČR. [34]
Prezident pak reprezentuje ČR navenek, sjednává a podepisuje mezinárodní smlouvy. V realitě ale vyjednávání mezinárodních smluv obvykle vykonává vláda, na kterou tuto pravomoc může prezident přenést. [35]