Příčiny války, teorie války

Příčiny války, teorie války

Mezistátní války – úrovňová analýza

Teorií, proč státy vedou války, je nespočet. Vzpomeňme si na meziválečný realismus a idealismus – otázky válek a míru stály u zrodu celé disciplíny mezinárodních vztahů ( → kapitola 3). Abychom teorie války klasifikovali, rozřadíme je podle toho, na jaké tzv. analytické úrovni nacházejí vysvětlení války.

Analytické úrovně jsou následující:

1. individuální úroveň,

2. státní úroveň,

3. systemická úroveň.

Analytické úrovně si můžeme představit jako různá přiblížení, se kterými můžeme vyfotit „fotografii“ konfliktu. Na individuální úrovni „fotíme“ v režimu makro, státní úroveň je jako standardní přiblížení a systemická je jako bychom fotili oddálený obraz, perspektivu. Každá z „fotografií“ zachytí jiný úhel pohledu – žádný z nich není špatný, ale soustředí se na odlišný aspekt problému.

Individuální úroveň

Teorie, které hledají příčiny války na individuální úrovni, se soustředí na buď lidskou podstatu nebo psychologii určitého jednotlivce. 

Jasným příkladem takové teorie je klasický realismus. Ten považuje lidi za přirozeně konfliktní a sobecké nebo dokonce agresivní. Tato lidská přirozenost vede k válkám. Původem „přirozené lidské agrese“ se zabývalo mnoho filosofů a psychologů, mezi nimi Thomas Hobbes („pouze agrese zajistí vlastní bezpečnost“) nebo Sigmund Freud („agrese je výsledek vnitřního pnutí“). Je také vysvětlována z evolučního hlediska („agrese je nástroj přežití“) nebo jako výsledek přechodu člověka od sběrače k zemědělci („agrese je nutná pro ochranu půdy“). [11]

Teorie stojící na agresi a konfliktu jako nevyhnutelných lidských vlastnostech ale čelí jednomu velkému problému. Pokud jsou všichni lidé přirozeně agresivní, jak vysvětlíme mír? 

Tento problém nenajdeme u druhé rodiny teorií vycházející z individuální úrovně analýzy, a to u teorií založených na charakteristikách jednotlivých lídrů. Psychologická vysvětlení zaměřená na jednotlivce tvrdí, že zásadní je, kdo je konkrétně u moci a rozhoduje o válce.

Centrem zájmu je osobnost lídra, jeho nebo její vnímání světa, způsob vyhodnocení informací a další faktory, které mohou lídra ovlivnit, jako například psychiatrické poruchy, osobní historie apod.

Války jsou tak z pohledu psychologické analýzy jednotlivců způsobeny lídry lačnícími po moci jako byli Adolf Hitler, Josef Stalin nebo Mao Ce-tung. Zároveň ale psychologický přístup ponechává prostor nedorozuměním jako příčinám války – špatnému pochopení záměrů druhé strany, falešné představě o vlastním nebo oponentově mocenském potenciálu a špatně spočítanému riziku.  

Státní úroveň

Na státní úrovni najdeme teorie, které se obrací ke státnímu zřízení pro vysvětlení fenoménu války. Už známe teorii demokratického míru a teorii komerčního míru, které vznikly v rámci liberální tradice ( → kapitola 3). Teorie demokratického míru tvrdí, že demokratické státy jsou méně agresivní, zatímco teorie komerčního míru se soustředí na obchodní vztahy jako základ dobrých vztahů mezi státy.

Není to ale jen liberalismus, který se obrací k domácí politice pro vysvětlení války a míru. Marxistické a neomarxistické teorie vidí agresivitu jako charakteristiku kapitalistických impérií. Agrese je odůvodněna tím, že kapitalistické trhy musí neustále expandovat (růst) a proto si skrze válku zajišťují nová odbytiště.

Systemická úroveň

I na systemické úrovni analýzy najdeme mnoho teorií snažících se najít odpověď na otázku války. Nezajímají je charakteristiky lidí, lídrů ani států, nýbrž povaha mezinárodního uspořádání.

Mnoho z nich už známe jako teorie mezinárodních vztahů obecně.

Neorealisté za příčinu války označují anarchii. Válka je zapřičiněna snahou zajistit si moc a tedy bezpečnost. Války tak mohou být symptomem nespokojenosti státu s vlastním mocenským postavením (revizionistické války).

Velkou roli podle neorealistů nadále hraje polarita, ovšem neexistuje shoda na tom, jestli je stabilnější a mírovější multipolarita nebo bipolarita.

Zastánci bipolarity zdůrazňují větší předvídatelnost v systému. Existují pouze dva bloky, a tudíž pouze jedna dvojice stran, kde může vzniknout katastrofální konflikt, a je jednodušší udržovat mocenskou rovnováhu.

Proponenti multipolarity se naopak soustředí na rozprostření napětí v komplexních vztazích mezi mnoha aktéry. Míra nepřátelství je menší a existuje více příležitostí pro spolupráci.

Zastánci obou přístupů se ale shodují, že rychlé změny v distribuci moci (například přechod z multipolarity na bipolaritu) zvyšují riziko války. Válka sama hraje dvojí roli – může být jak příčinou systemických změn v distribuci moci, tak i jejím důsledkem. Proto se jak proponenti multipolarity, tak bipolarity shodnou na tom, že pokud už se jeden ze systémů ustaví, je lepší jej zachovat, než se snažit o změnu statu quo a tak riskovat válku s dalekosáhlými důsledky.

Podíváme-li se však na výzkum stability a mírovosti různých rozložení moci v historii, zjistíme, že výsledky závisí na tom, jak konkrétně definujeme polaritu, množství nebo intenzitu války a stabilitu systému. Historie nám tedy jednoznačnou odpověď na dilema bipolarita/multipolarita nedá.

Další systemické teorie se často nezaměřují na válku tak intenzivně, jako realismus. Například liberální institucionalismus ale jako příčinu války vidí nedostatečně funkční mezinárodní instituce, teorie vycházející z marxismu pak hledají důvod ve vztazích v globálním kapitalismu a konstruktivismus za zásadní považuje agresivní identity států a nedostatek norem podporujících mír.

Občanské války

Příčiny občanských válek často spadají do dvou kategorií. Těmi jsou příčiny ekonomické a sociální (včetně rasových, etnických, národnostních a náboženských).

Mezi ekonomické příčiny primárně patří chudoba a přístup ke zdrojům a mocenským pozicím. Špatná životní úroveň, špatné veřejné služby, vysoká nezaměstnanost a malá školní docházka mládeže, nestabilní přístup k potravinám a vodě či vysoká korupce všechny mohou vést obyvatelstvo k takové nespokojenosti, že se mu násilná změna vlády bude zdát jako jediná možnost.

Jako příklad si můžeme uvést občanskou válku v Sýrii (2011-2024). Od roku 1971 vládl v Sýrii silně restriktivní, brutální a zkorumpovaný režim Asadů a v letech 2009-2010 k tomu zemi zasáhlo devastující sucho, které prudce zhoršilo situaci obyvatel venkova. To vedlo k poklidným demonstracím, proti kterým ale režim brutálně zasáhl, až situace postupně vyeskalovala v občanskou válku a jednu z nejhorších humanitárních katastrof současnosti. [13]

Další příčiny občanských válek vyvěrají z rozdílů mezi skupinami ve společnosti – ať už rasovými, etnickými, národnostními, náboženskými nebo jinými. Násilí může vypuknout v důsledku nesnášenlivosti, historické křivdy nebo předsudků, které ničí soudržnost společnosti.

Zde nám jako příklad poslouží války v Jugoslávii (1991-2001). Ty vypukly po oslabení jugoslávského režimu a byly v první řadě motivovány rozdíly mezi etnickými skupinami,  ačkoliv obsahovaly i ekonomický element. Jak chorvatská válka, tak boseňská válka k tomu byly charakterizovány etnickými čistkami a násilím motivovaným národností. Jugoslávie se nakonec rozpadla, nástupnické státy si ale jizvy nesou dodnes.

Nejnebezpečnější kombinace však vzniká, když se obě příčiny spojí, tedy, když je jedna skupina neúnosně ekonomicky znevýhodněná a objeví se nečekaná příležitost, která zjednoduší vypuknutí násilí, jako je například politická nestabilita. Diskriminace navíc zjednodušuje radikalizaci členů menšiny a zjednodušuje vznik militantních skupin cílících buď na autonomii nebo násilnou změnu pořádků. Drtivá většina občanských válek je zapříčiněna kombinací sociálních a ekonomických faktorů. 

Můžeme uvést například občanskou válku v Nigérii – etnická skupina Igbo z jižní Nigérie nezískávala žádné benefity z těžby ropy v oblasti, kterou obývali, naopak, těžba jen ničila jejich zdraví a životní podmínky. Neshody postupně vedly až k ozbrojenému konfliktu.

Dalším příkladem je občanská válka na Srí Lance. Po konci britské koloniální nadvlády, která upřednostňovala minoritní Tamily, se k moci dostala sinhálská většina. Ta začala prosazovat sinhálštinu, ztížila Tamilům přístup ke vzdělání a zaměstnání ve veřejné sféře. To vedlo k zformování separatistických Tamilských tygrů a k občanské válce trvající 25 let. [14]