Národ, národní stát

Národ, národní stát

Obyvatelstvo je jednou ze základních charakteristik státu, proto je důležité podívat se na jeho podobu a představit si další koncept – národ. Národ je politické společenství lidí spjatých společným jazykem, územím, historií a kulturou.

Podle národnostního složení dělíme státy na národní státy a multinárodnostní státy.

Historický vývoj v Evropě zapříčinil, že mnoho národů vytvořilo své vlastní státy. Státům, které byly vytvořeny nebo jsou ovládány jedním národem, se říká národní státy.

Například Česká republika je národním státem, protože je zde jeden převládající národ, který ČR považuje za svůj stát – Češi. Naopak Československo bylo multinárodnostním státem, protože na jeho území žilo několik národů (Češi, Slováci a před druhou světovou válkou i Němci).

Národnostní menšiny však existují v každém státě. Proto národnost a státní příslušnost (občanství) nemusí být vždy stejné. Zároveň může docházet i k efektu, kdy představa národa splyne se státní příslušností, a tak se i lidé nepocházející původně z daného národa mohou cítit být jeho součástí.

V mezinárodních vztazích často hraje roli i nacionalismus.

Nacionalismus je ideologie, která zdůrazňuje loajalitu, oddanost a věrnost národu (nebo národnímu státu) a tvrdí, že tyto závazky převažují nad jinými individuálními nebo skupinovými zájmy. [36]

To se zvláště propisuje do přesvědčení, že by každý národ měl získat suverenitu – sám si vládnout ve vlastním státě. Pro toto tvrzení byl nacionalismus základem pro ustavení moderních národních států. 

Nacionalismus ale zároveň může vést k diskriminaci menšinových národnostních skupin nebo sloužit jako nástroj k vyvolání nenávisti k jiným národům.

Právo národů na sebeurčení je právo skupiny lidí, obvykle mající určitý stupeň národního vědomí, na vytváření vlastního státu a volbu vlastní vlády [37] – tedy v podstatě „právo národů na národní stát“. Toto právo je garantováno mezinárodním právem, například Chartou Organizace spojených národů ( → kapitola 2). 

Na právo národů na sebeurčení se často odvolávají národy, které nemají vlastní stát. Jedná se např. o Kurdy na Blízkém východě (viz. Obrázek 1), nebo Katalánce ve Španělsku.

Uplatňování práva na určení je však ošemetné, a to vzhledem k tomu, že existuje v mezinárodním právu také princip územní celistvosti. Separatismus nezřídka vedl ke krvavých občanským válkám, jako například v Súdánu, Nigérii nebo Etiopii. Pro příklady ale nemusíme chodit až do Afriky – jugoslávské války byly také poznamenány krveprolitím a neskutečným utrpením. Vytvoření vlastního státu navíc není zárukou lepšího života, jako jsme pozorovali v Jižním Súdánu, kde krátce po odtržení od Súdánu vypukla další občanská válka, a jak doteď vidíme v zemích bývalé Jugoslávie, ve kterých přetrvává etnické napětí.

Cestou, jak spojit protichůdné principy práva na sebeurčení a územní celistvosti je tedy autonomie uvnitř existujících státních útvarů – v případě politické rovnosti by nemělo být soužití více národů v jednom státě žádným problémem. Bohužel v mnoha státech jsou práva určitým skupinám odebírána, což vede k separatismu. To je i situace například Kurdů.

Proto nelze uplatňovat právo na sebeurčení bezpodmínečně a vždy, nýbrž je třeba hledat cesty k mírovému soužití.