Embedded Files
Suverénní stát
O tom, který subjekt je nebo není stát, nelze jednoduše rozhodnout. Existují však mezinárodně uznávaná kritéria státnosti, která byla formulována v Montevidejské úmluvě o právech a povinnostech státu z roku 1933.
Dle Montevidejské úmluvy musí aktér splnit následující požadavky, aby mohl být legálně uznán za stát:
mít stálou populaci,
definované teritorium,
vládu,
a kapacitu vstupovat do vztahů s dalšími zeměmi.
Tato kritéria jsou užitečnou pomůckou pro určování státnosti – například díky nim víme, že Antarktida nemůže být státem, protože nemá stálou populaci, nebo že v pravěku neexistovaly státy, protože skupiny lidí neměly vládu. Neříkají ale nic o tom, jestli je takový subjekt také jako stát ostatními státy uznáván.
Uznání státu je akt, kterým jeden stát uzná existenci jiného státu a tak se zavazuje respektovat všechny právní důsledky této existence. [1] Práva a povinnosti států vůči sobě navzájem, jejich obyvatelům a mezinárodním organizacím určuje mezinárodní právo.
Montevidejská úmluva stanovuje, že státnost státu, který splňuje výše zmíněná kritéria, nezávisí na tom, jestli jej ostatní státy jako stát uznávají. Z toho vyplývá, že mezinárodní uznání není nutné pro to, abychom nějaký stát jako stát označili. Míra uznání má však na fungování státu i tak velké dopady. K neuznanému státu jako ke státu nebude přistupováno, což komplikuje jeho mezinárodní vztahy.
Míru mezinárodního uznání, a tedy příslušnost k „rodině států“, ukazuje mimo jiné členství v Organizaci spojených národů (OSN) ( → kapitola 2). OSN je považováno za mezinárodní organizaci, která sdružuje všechny státy světa. K přijetí do OSN je třeba souhlasu ⅔ dosavadních členů, což znamená, že to ukazuje vysokou míru mezinárodního uznání. Státy, které členy OSN nejsou, mají výrazně ztížené fungování a provádění zahraniční politiky.
Státy, splňující všechna montevidejská kritéria státnosti, ale přesto neuznané, nazýváme kvazistáty. Mezi příklady patří Tchaj-wan (Čínská republika), Kosovo nebo Západní Sahara. Problémem kvazistátů je, že území, které si nárokují, je obvykle součástí nějakého mezinárodně uznávaného státu, a pokud tento stát s odtržením nesouhlasí, je případné uznání separatististického státu v rozporu s dalším pricnipem – teritoriální integritou.
Vstup Kosova do Evropské unie a mezinárodní uznání [2]
Kosovo je samozvaný stát na balkánském poloostrově, který v roce 2008 vyhlásil nezávislost na Srbsku.
Srbsko i Kosovo byly původně součástí Jugoslávie, a to federativní republiky Srbsko, v níž mělo Kosovo speciální autonomní status. V oblasti Kosova převažovali etničtí Albánci muslimské víry, přičemž v Srbsku žili primárně pravoslavní Srbové.
Jugoslávie se rozpadla v devadesátých letech minulého století po sérii brutálních válek, které se nevyhnuly ani Srbsku a Kosovu. Když v roce 1999 snahy o ukončení konfliktu mezi Srbskem a Kosovem po několikáté selhaly, došlo k zásahu vojenských sil Severoatlantické aliance (NATO). Vedou se spory o legalitě a legitimitě této intervence, ale nehledě na to vedla k ustavení míru, a Kosovo se jako součást Srbska dostalo pod správu OSN a později Evropské unie.
V roce 2006 se rozpadly poslední zbytky Jugoslávie, přičemž Kosovo se stalo součástí nově samostatného Srbska. Stále pod správou OSN ale fungovalo Kosovo fakticky jako nezávislá země s vlastní vládou, územím a etnicky, kulturně a nábožensky odlišným obyvatelstvem.
V roce 2008 vyhlásilo Kosovo nezávislost, kterou ale Srbsko odmítlo uznat.
Vyhlášení nezávislosti Kosova podle vyjádření Mezinárodního soudního dvora ( → kapitola 2) neporušilo mezinárodní právo. [3] Většina států Evropské unie i Spojené státy uznaly nezávislost Kosova a navázaly diplomatické vztahy, mnoho jiných států to ale neudělalo.
Dnes se Kosovo chce stát členem Evropské unie. Jeho nezávislost ale neuznává několik jejích členů, mezi nimi Španělsko, Slovensko, Řecko a Rumunsko, což snižuje jeho naděje na přijetí.
Například pro Španělsko je otázka uznání Kosova spíše vnitropolitickým problémem. Španělský region Katalánsko v roce 2017 uspořádal referendum o nezávislosti, z pohledu Madridu nelegální. Referendum bylo zmatečné a spojeno s policejním násilím na španělské straně. Následovalo jej vyhlášení nezávislosti ze strany katalánské místní vlády, načež španělská centrální vláda rozpustila katalánský parlament a vyhlásila nové volby. Španělsko si tedy zachovalo kontrolu nad Katalánskem, a představitelé katalánského separatistického hnutí čelili trestnímu stíhání. [4] Uznáním Kosova by ale španělská vláda mohla katalánský separatismus nepřímo legitimizovat. Situace Kosova a Katalánska je v určitých aspektech srovnatelná, a aktivisté by mohli kritizovat rozdílné postoje a požadovat nezávislost Katalánska.
Nedostatečné mezinárodní uznání je také důvodem, proč Kosovo není členem Organizace spojených národů.
Na příkladu Kosova lze tedy ilustrovat důležitost mezinárodního uznání, a zároveň to, že montevidejská kritéria pro (ne)uznání nemusí vůbec být podstatná. Vnitřní politika hraje v té zahraniční často také významnou roli.
Pozice Tchaj-wanu na mezinárodní scéně
Tchaj-wan je ostrov u čínského pobřeží, který obývá asi 23 milionů lidí, a který si autonomně vládne. Přesto je mezinárodní uznání Taiwanu velmi omezené, a to z historicko-politických důvodů.
Mezi lety 1839–1949 Čína procházela obdobím politické nestability. Lidové protesty vedly v roce 1912 ke svržení monarchie a vyhlášení Čínské republiky ze strany nacionalistů. Mladá republika prošla bouřlivým obdobím poznamenaným vnitřními i vnějšími spory, včetně občanské války mezi nacionalisty a komunisty. Po vítězství komunistů v roce 1949 se nacionalistická vláda Čínské republiky stáhla na ostrov Tchaj-wan. Z něj kde si nadále nárokovala suverenitu nad celou Čínou.
Komunisté mezitím na pevnině vyhlásili Čínskou lidovou republiku, a označili se za vládu celé Číny včetně ostrova Tchaj-wanu. Komunisté však nikdy ostrov nekontrolovali. Tak vznikly „dvě Číny“
Poté, co se po porážce v občanské válce nacionalisté stáhli na Taiwan, tak se jejich vůdce Čankajšek (Chiang Kai-shek) stal na ostrově diktátorem. Jeho brutální vláda se nazývá „bílý teror“. Mezitím na pevnině vládl komunistický diktátor Mao Ce-tung (Mao Zedong), jehož kampaně velký skok vpřed a kulturní revoluce uvedly pevninskou Čínu v chaos. Ani jeden z diktátorů se nevzdával snu o ovládnutí celé Číny, a mezi oběma stranami neprobíhala žádná komunikace.
Zároveň zuřila studená válka, tedy mocenská konfrontace USA a Sovětského svazu. Komunistický SSSR uznával komunistickou Čínu, USA tak uznávaly jako vládu celé Číny nacionalisty na Tchaj-wanu. To se ale změnilo v roce 1971 po strategickém ustavení vztahů mezi komunistickou Čínou a USA. Čínská lidové republika začala být všeobecně uznávána jako vláda celé Číny, a stala se i členem OSN.
Z Tchaj-wanu se postupně stala demokracie, a z Čínské lidové republiky velmoc. Počet států, které uznávají Tchaj-wan prudce klesl na dnešních pouhých 11 (a Vatikán).
Většina světa neuznává Taiwan jako stát kvůli politickým faktorům. Čínská lidová republika navíc trvá na politice jedné Číny, tedy tomu, že si státy musí vybrat, jestli chtějí mít diplomatické vztahy s komunistickou Čínou, nebo Tchaj-wanem. Spolu s diplomatickým tlakem a vojenskou a ekonomickou silou to odrazuje mnoho zemí od formálního uznání Taiwanu. Absence širokého uznání navíc pramení z křehké rovnováhy sil v regionu, kde jakákoli otevřená podpora suverenity Tchaj-wanu riskuje vyprovokování konfliktu s Čínskou lidovou republikou.
Existují také tzv. „zhroucené státy“, jejichž vláda není schopna plnit svou roli. Například Haiti je zemí, která je od získání nezávislosti sužována nestabilitou. Stát v podstatě ovládají tamější gangy a vláda není schopna zajistit pořádek, základní potřeby obyvatel a je zkorumpovaná. V roce 2024 prezident Haiti rezignoval a až do ustavení přechodné vlády tak Haiti v podstatě ztratilo vládu. Ostatní státy ale nestáhly uznání jeho státnosti.
Rozhodnutí o uznání či neuznání jiného státu je tedy politická otázka. Nejde o odpověď na prostou realitu plnění nebo neplnění montevidejských kritérií, ale spíše o nástroj zahraniční politiky ( → Zahraniční politika).
Page updated
Google Sites
Report abuse