Válka a mezinárodní právo

Válka a mezinárodní právo

Historické kořeny mezinárodního válečného práva

Legitimitou válečných tažení se lidé zabývali od samotných počátků politických komunit. Agresoři válkám přisuzovali „vznosné“ cíle jako šíření pravé náboženské víry, rozvoj civilizace, ochrana utlačovaných, odplata, sláva národa apod. 

Ve středověku vznikla tradice teorie spravedlivé války, která se postupně vyvíjela až do dnešní doby. Z velké části na ní stojí současné humanitární (válečné) mezinárodní právo.

Cílem teorie spravedlivé války je určit podmínky, za kterých je užití síly ospravedlnitelné. Tyto podmínky se dělí na podmínky spravedlivého vyhlášení války (ad bellum) a správného užívání síly během ní (in bello).

Podmínky pro spravedlivý počátek války jsou následující [6] :

1. Dobrý úmysl – válka je vedena z morálně obhajitelných důvodů a není motivována agresí nebo sobectvím,

2. Spravedlivý důvod – válka se vede pro všeobecné blaho, zabránění nebo napravení nespravedlnosti nebo v sebeobraně,

3. Proporcionalita cílů – celkové dobro dosažené válkou musí být větší než zlo, kvůli kterému se válka vede,

4. Naděje na úspěch – válka musí mít velkou pravděpodobnost úspěchu,

5. Poslední instance – válka je až poslední možnost, předtím musí být vyčerpány všechny mírové možnosti řešení situace,

6. Legitimní autorita – válka musí být jasně vyhlášena příslušnými autoritami.

Ve válce se pak mají dodržovat následující principy:

1. Rozlišování legitimních a nelegitimních cílů – osoby, které nebojují (civilisté a ranění) a civilní objekty nejsou legitimním vojenským cílem,

2. Proporcionalita prostředků – škody způsobené útokem musí být adekvátní vojenskému cíli.

Teorie spravedlivé války avšak není jediný přístup k vedení války. Realismus ( → kapitola 3) považuje ve válce jakékoliv chování za přípustné. Pacifismus naopak odmítá válku jako politický nástroj, a to i v případě sebeobrany.

Mezinárodní právo

Mezinárodní právo jsou pravidla, která se vztahují na státy a další subjekty mezinárodního práva (například mezinárodní organizace). Narozdíl od jednotlivých vnitrostátních právních systémů je mezinárodní právo tvořeno a zároveň vynucováno jeho samotnými subjekty. Proto je velmi těžké zajistit jeho dodržování – neexistuje „světová policie“, a Mezinárodní trestní dvůr (ICC), který rozhoduje v případech základních mezinárodních zločinů, může rozhodovat pouze v případě, že jeho jurisdikci samotné státy akceptují. Mezi těmi, kteří jurisdikci ICC nepřijímají, jsou mimo jiné USA, Rusko a Čína, což výrazně komplikuje jeho práci. To jsou ale důsledky suverenity ( → kapitola 1).

Mezinárodní právo se zabývá téměř všemi aspekty soužití států. 

Existují však čtyři takzvané základní mezinárodní zločiny, a to zločin agrese, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a zločin genocidy. 

První dva výše jmenované zločiny se přímo vztahují k válkám, přičemž zločin agrese se týká zahájení války, válečné zločiny jejího průběhu. Zločiny proti lidskosti a zločin genocidy pak nejsou vázány pouze na válečný stav. Protože jsou ale často součástí válek, budeme se jimi v této kapitole také zabývat.

Jus ad bellum – kdy je válka legální?

Zločin agrese

První zásada mezinárodního práva stanoví, že vést útočnou válku je zakázáno. Státy tedy nemohou využívat síly ani hrozby silou k dosažení svých politických cílů. Tento princip, naprostý základ celého mezinárodního uspořádání po druhé světové válce, je zakotven v Chartě Organizace spojených národů ( → kapitola 2). Válku tedy lze považovat za nástroj zahraniční politiky, je však nejen nelegální, ale i naprosto nelegitimní.

Ne každá válka je ale z podstaty útočná. Proto existují případy, kdy je válka legální:

1. Sebeobrana

Napadený stát má vždy právo bránit se silou. 

Právo na sebeobranu není ale vždy jednoznačné. Co vše jej může aktivovat? Má stát právo použít vojenskou sílu proti hrozbě, která zatím neexistuje, ale v budoucnu by mohla (tzv. preventivní sebeobrana) – jako to tvrdily Spojené státy v případě invaze do Iráku nebo Turecko při zásazích v Sýrii? Co lze vlastně považovat za dostatečně vážný ozbrojený útok, aby se stát mohl bránit? Jde i o kyberútok nebo útok nestátní ozbrojené skupiny, která ale pochází z jiného státu – jako když útoky teroristů na světové obchodní centrum v USA vedly k invazi USA do Afghánistánu nebo když údajné plány ozbrojených skupin z Demokratické republice Kongo zaútočit na Rwandu vedly k jejímu zapojení? 

Další problém pak představují situace, kdy jedná o konflikt zakořeněný v historických sporech, kde nelze přesně identifikovat agresora a oběť – jako v případě izraelsko-palestinského konfliktu. Kde je tady hranice mezi útokem a sebeobranou? 

Ač je tedy sebeobrana povolena, pojí se s ní mnoho nejistot.

2. Mandát Rady bezpečnosti OSN

Použití vojenské síly je také povoleno, pokud má země mandát Rady bezpečnosti OSN ( → kapitola 2). Ta může povolit zásah s cílem zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Síla je tedy namířena proti agresorům, kteří porušují mezinárodní právo.

Operací s mandátem RB OSN nebylo v minulosti mnoho, protože je pro mocnosti s právem veta často těžké najít shodu. Povedl se zásah v korejské válce v 50. letech, to však jen díky speciální proceduře zvané „sjednoceni pro mír“, kdy RB OSN po vetu předá záležitost Valnému shromáždění. V devadesátých letech se pak povedlo autorizovat zásah proti irácké invazi do Kuvajtu.

Někdy je ale možné vyložit rezoluce Rady bezpečnosti různými způsoby. Například bombardování Srbska za války v Jugoslávii nebo intervence do Libye (2011) byly založeny na rezolucích RB OSN, které ale nebyly zcela jednoznačné. V případě Libye rezoluce opravňovala „ke všem prostředkům k ochraně civilistů kromě okupace“. Při intervenci došlo ke svržení režimu tehdejšího vůdce Libye Muammara Kaddáfího. Jedná se o ochranu civilistů? Názory se liší.

Kvůli právu veta pro stálé členy RB OSN je avšak v podstatě nemožné zasáhnout v konfliktech, kde mají tyto mocnosti své zájmy nebo jsou-li dokonce v pozici agresora (jako v případě ruské agrese vůči Ukrajině nebo čínské agrese v Jihočínském moři). Možnost mandátu RB OSN tedy nezaručuje, že bude agresi vždy zabráněno, a už vůbec vždy nezajišťuje prospěšnost dané akce, pouze reflektuje názor momentálních členů orgánu.

1. Odpovědnost chránit

Lze tvrdit, že po určitou dobu existovala mezinárodní norma, která přidávala třetí výjimku ze zákazu války, a to humanitární intervenci. Tato norma, zvaná odpovědnost chránit (R2P z anglického Responsibility to Protect), ale sama o sobě neměla právní základ, a tak se musela spoléhat na mandát Rady bezpečnosti.

Humanitární intervence jsou vojenské zásahy třetí strany, které jsou reakcí na komplexní humanitární krizi způsobenou lidmi, proti které domácí vláda nemůže nebo nechce zasáhnout, přičemž domácí vláda k takové intervenci nedala svolení. 

Humanitární intervencí by tedy mohla být například situace, kdy by nějaká země prováděla genocidu ( → Zločin genocidy), a jiná země by tam poslala vojáky, aby ohroženou populaci chránili. Jako humanitární intervence byly označovány například intervence v Sieře Leone nebo intervence v Mali (2013). 

R2P byla převážně snahou vyřešit konflikt mezi lidskými právy ( → kapitola 5), implicitně garantovanými Chartou OSN, a suverenitou ( → kapitola 1), taktéž garantovanou stejným dokumentem. Přinesla ale několik nových, očividných problémů – jak poznáme, že záměr intervenující země je čistý? Jak se vyrovnáme s narušením suverenity? Proto čelila velké kritice a nakonec se neudržela.

Jus in bello – co je ve válce legální?

Ani v probíhající válce není dovoleno vše. Akceptovatelné chování při bojích popisují Ženevské a Haagské úmluvy, přičemž zakázané chování označujeme jako válečné zločiny.

Ženevské úmluvy byly prvními velkými mezinárodními dohodami ustavujícími pravidla války. [8] Současná verze Úmluv pochází z roku 1949, v roce 1977 byly přijaty dva doplňkové protokoly, které významně rozšířily jejich působnost. První protokol rozšiřuje platnost Ženevských úmluv na války o sebeurčení, tedy primárně na ozbrojený boj proti kolonialismu. Druhý protokol pak učinil další revoluční krok, a to když rozšířil platnost mezinárodního válečného práva i na občanské války. Třetí protokol z roku roku 2005 určil další rozeznávací znak pro zdravotníky ve válce.

Obrázek 20: Rozeznávací znaky zdravotníků ve válce, zdroj: Mezinárodní výbor červeného kříže

Ženevské úmluvy ve své podstatě mají zajišťovat, že budou všichni ve válce chráněni před zbytečným utrpením, že vojáci neschopní boje, váleční zajatci a civilisté budou mít ještě zvláštní ochranu, a že se z válčení obecně nestane brutální masakr a lidé si zachovají svou lidskost. Úmluvy tak mimo jiné stanovují, že jediným legitimním cílem útoků jsou vojáci a vojenská infrastruktura. Útoky civilisty, nemocnice, školy, obydlené oblasti a další civilní infrastrukturu jsou tedy válečnými zločiny.

Haagské dohody pak přidávají další princip mezinárodního humanitárního práva, a to zákaz určitých prostředků a metod. Některé metody vedení boje a zbraně jsou kvůli své extrémní krutosti zakázány. Jako příklad můžeme uvést nášlapné miny, chemické a biologické zbraně, mučení nebo genocidu. Touto problematikou se zabývá i mnoho dalších úmluv.

Bohužel je registrováno nespočet případů jednotlivých porušení mezinárodního humanitárního práva, z nichž ne všechny se dostanou k Mezinárodnímu trestnímu soudu a i poté je dohnání jejich pachatelů ke spravedlnosti složité.

V dnešní době před nás také technologický vývoj pokládá bezprecedentní množstvích nových otázek etiky boje – ať se jedná o autonomní zbraně, kyberútoky, využití vesmíru k vojenským účelům nebo čím dál větší propojení civilní a vojenské sféry. To představuje výzvu pro další rozšiřování mezinárodního práva.

Zločiny proti lidskosti

Zločiny proti lidskosti jsou různé zločiny, které jsou součástí masového nebo systematického útoku pácháného na civilistech. [9] Často se o nich mluví jako o „činech šokující svědomí lidstva“. Zločiny proti lidskosti mohou probíhat jak za války, tak v míru.

Pokud jsou součástí větších útoků, mezi zločiny proti lidskosti se řadí vraždy, vyhlazování, zotročování, mučení, násilné přesuny obyvatelstva, věznění, znásilňování nebo apartheid, tedy jednání, které za zločin často považováno i v národním právu, nejen mezinárodním.

Zločiny proti lidskosti soudí Mezinárodní trestní dvůr. Za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny byli souzeni například bývalý liberijský prezident Charles Taylor, vůdce ozbrojené skupiny v Demokratické republice Kongo Thomas Lubanga a další.

Zločin genocidy

Genocida je dalším základním mezinárodním zločinem. Definuje ji Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948 (dále jako Úmluva). Zde je přesné znění definice: 

Úmluva také zavazuje státy zabránit genocidě a trestat ji. To ale vede k tomu, že se mezinárodní společenství zdráhá označit některé události spadající pod definici genocidy za genocidu a jednat.

V historii jsme kromě holocaustu za druhé světové války, který vedl ke vzniku pojmu genocida jako takového, zaznamenali ještě několik dalších genocid.

V sedmdesátých letech 20. století proběhla pod vládou rudých Khmerů genocida v Kambodži, jíž padly za oběť odhadované 2 miliony lidí. Proti této genocidě zasáhl až v její poslední fázi sousední Vietnam, a to poté, co rudí Khmeři začali napadat i příhraniční vietnamské regiony. Režim rudých Khmerů byl zničen, Vietnam dosadil v Kambodži loutkovou vládu a po více než deset let zemi okupoval. [10]

Další genocida, která otřásla mezinárodním společenstvím, byla genocida ve Rwandě roku 1994. Za pouhých sto dní vyvraždili extremističtí Hutuové odhadem mezi 500 000 a 800 000 příslušníků etnické menšiny Tutsiů, zatímco se svět díval a nezasáhl. I zde byla vidět neochota mezinárodního společenství proti genocidám zasahovat, což nahlodalo důvěrou v něj. 

Zároveň s genocidou ve Rwandě se válčilo v Jugoslávii, během čehož proběhl srebrenický masakr a bylo masově vysídleno etnicky boseňské obyvatelstvo. Mezinárodní trestní tribunál pro Jugoslávii pak označil i toto počínání za genocidu.

Všechny výše zmíněné genocidy proběhly buď za války (holocaust, rwandská, boseňská) nebo těsně po ní (kambodžská). Není to ale pravidlem. Genocidu je vždy nutné odlišovat od války, i kdyby se děly paralelně, a i když se válka používá pro zakrytí genocidy. Civilisté, na kterých je páchána genocida, nejsou politickou jednotkou schopnou organizovat násilí, nemohou proto být stranou ve válce. 

I dnes se vedou debaty o označení určitých událostí za genocidu. Masakry Rohingů v Myanmaru, potlačování práv Ujgurů v Číně, počínání ruských okupačních jednotek na Ukrajině nebo nediskriminující útoky Izraele na Gazu by mohly teoreticky splňovat některé body v definici genocidy. Je však velmi těžké prokázat záměr skupinu zničit.